KOMENTÁŘ: Dvaadvacet let od inaugurace Putina jeho politický projekt naprosto selhal

Putinův raketový mocenský vzestup, který jej během pár měsíců katapultoval z pozice relativně málo známého politika a představitele tajných služeb do premiérského a následně i prezidentského křesla, není dodnes zcela jasně rekonstruován. Ponecháme-li stranou Putinovu od počátku devadesátých let budovanou loajalitu vůči okolí prvního ruského prezidenta Borise Jelcina a soupeření mocenských skupin, mezi něž tajné a bezpečnostní služby patřily, můžeme jeho nástup chápat jako důsledek transformačního chaosu devadesátých let.

Následky kolapsu diktatury komunistické strany byly pro státy rozpadnuvšího se Sovětského svazu v mnoha směrech složitější než pro ostatní země někdejšího východního bloku. Rusko nebylo výjimkou. Jeho transformace, přinejmenším ve svých prvotních fázích, probíhala v podmínkách nevídaného rozkladu státní moci i klíčových institucí. Ekonomický propad byl enormní – k růstu se ruské hospodářství vrátilo prakticky až na přelomu tisíciletí –, navíc se země ocitla v natolik hluboké politické krizi, že v roce 1993 balancovala na pokraji občanské války.

Putinovi se podařilo tento marasmus jelcinovské éry ukončit. Právě na stabilizaci a konsolidaci politicky i hospodářsky rozvrácené země dlouho budoval svůj étos. Ve srovnání s turbulencemi devadesátých let zaznamenala alespoň část Rusů růst životní úrovně a dostala možnost oddat se lákavým svodům konzumerismu (byť pochopitelně většina obyvatelstva nadále žila v podmínkách, které velmi výrazně zaostávaly za západním světem).

Ve světle nedávných událostí se poněkud zapomíná, že v politické sféře se Putin zpočátku neuchyloval k radikálním institucionálním změnám. Prvních osm let jeho vlády například nedošlo k jakékoliv, ani kosmetické úpravě jelcinovské ústavy z roku 1993. Právě ona totiž garantovala silnou, autoritativní pozici prezidenta v ruském politickém uspořádání. Putinův  nástup v tomto směru neznamenal drastický přelom, který by snad ukončil jednoznačně demokratické směřování země, jak je občas zpětnou optikou prezentováno.

Demokracii jako takovou Putin dlouho verbálně neodmítal. Budoval však systém, který výrazně koncentroval moc do rukou státu a jeho institucí, a to v míře, která v západním pojetí demokracie není běžná. Nezapomínejme, že v ruské tradici jde ale o historicky zažitý prvek. Anomálií v tomto směru byla naopak poslední dekáda minulého století. Země předtím nikdy neměla větší zkušenosti s demokratickým zřízením a ryze tržní ekonomikou.

Putinovský model postupně vykrystalizoval v pochybný hybrid, který sám sebe označoval za suverénní demokracii. Mělo se jednat o systém, který nevychází ze západních liberálních hodnot, ale z praktického zadání udržet suverenitu Ruska, v politické i kulturní rovině. Ve skutečnosti zůstalo putinovské Rusko především oligarchií. Navzdory příslibům, že rázně zatočí s oligarchickou třídou zrozenou za vlády jeho předchůdce, nechal Putin tyto ekonomicko-mocenské struktury prorůst s posíleným ruským státem a vypěstoval si z nich loajální ekipu. Represivní zásahy byly vedeny proti těm oligarchům, kteří loajalitu odmítli.

Putin se dlouho jevil jako pragmatik, což se projevovalo i v zahraničněpolitické oblasti. Mnoho let se nebránil spolupráci se Západem, byť za podmínek, které Moskva považovala za sobě důstojné. Bylo přitom zřejmé, že Putinova vnější politika nehodlá rezignovat na postavení Ruska coby velmoci. Nutno přiznat, že tato strategie dlouho sklízela úspěchy, především ve srovnání s jelcinovskou érou. Snad i proto začal být Putin některými považován za geniálního geopolitického šachistu. Tím, ale ve skutečnosti nikdy nebyl, jak ostatně ukázal další vývoj.

Prvním náznakem, že putinovské Rusko se v budoucnu při prosazování svých cílů nebude zdráhat použít vojenskou sílu a nebude jednat dle liberálního (a v této době jasně unipolárního) mezinárodního řádu, byla intervence v Gruzii v roce 2008. Přestože k ní došlo ve chvíli, kdy Putina v prezidentském křesle účelově na jedno funkční období nahradil Dmitrij Medveděv, zpětným pohledem se zdá, že byla předzvěstí aktuálních událostí na Ukrajině. Snad díky mnohem omezenějšímu rozsahu a větší geografické vzdálenosti od evropských hranic ale tento konflikt nevedl k razantnějším mezinárodním akcím proti kremelskému vládci.

V budoucnu bude jistě zásadní analyzovat, jakých chyb se dopustila západní politika vůči postsovětskému Rusku. Momentálně je lákavé kritizovat ji z jestřábích pozic jako appeasement, případně z idealistické perspektivy tvrdit, že s Ruskem, které nikdy nesplňovalo standardy liberální demokracii, se mělo nakládat výrazně odlišně. Vedle toho bude ovšem nutné položit si otázku, zda existovala smysluplná západní strategie.

Nepřistupoval Západ vůči Rusku jako k ostatním transformujícím se postkomunistickým zemím a neignoroval přitom historické a geografické reálie, které Rusko z této řady vyčleňovaly? Existovaly dostatečné pozitivní pobídky, které by transformaci Ruska usměrňovaly, jakou v případě jiných východoevropských zemí sehrála vize jejich integrace do lukrativních politických, ekonomických a vojenských západních struktur? Jakákoliv hlubší a užitečná analýza se těmto palčivým otázkám s odstupem času jistě nevyhne.

Nic z toho není zlehčováním vývoje, k němuž v Rusku docházelo nejpozději od roku 2012, kdy se Putin vrátil do prezidentského úřadu. Putinova vláda stupňovala své autoritářské prvky. Ve stále větším měřítku se s ní pojily zcela zavrženíhodné atributy jako tvrdé potlačování domácí opozice, včetně fyzické likvidace nepohodlných osob (zřejmě i za užití zakázaných chemických zbraní), zužování mantinelů svobody slova, agresivní rétorika vůči sousedním zemím nebo pokusy o jejich ekonomické vydírání. Přestože si Putin udržoval – i díky značné kontrole médií – výraznou domácí podporu, volby v Rusku vykazovaly čím dál tím víc rysů neférovosti a manipulací.

Definitivní zlom v Putinově éře přišel letos v únoru. Vojenským úderem na Ukrajinu překročil kremelský vládce příslovečný Rubikon. Pakliže se svým předchozím působením vstoupil především do ruské historie, nyní je zřejmé, že bude výrazně zapsán i do světových dějin – jako politik, který poprvé v 21. století vrátil do Evropy válku. Válku, která se v jeho pojetí stala přípustným nástrojem, selže-li politika. Válku, o níž se mnozí Evropané domnívali, že patří do minulosti, respektive do jiných civilizačních okruhů.

Návrat k vojenské síle je především projevem selhání Putinova původního politického projektu, který předpokládal domácí i mezinárodní pozvednutí Ruska jinými prostředky. V jeho jádru ležela stabilizace, pragmatismus (třebaže cynický) a posun země do pozice silného, respektovaného partnera. Dvaadvacet let po Putinově první prezidentské inauguraci vidíme obraz zcela odlišný. Rusko je zemí s nevypočitatelným, tvrdě autoritářským vládcem, která se díky svému agresivnímu jednání ostrakizovala. A její obyvatelstvo namísto slibované prosperity zřejmě čekají těžké roky svízelného utahování opasků a všeobecné stagnace.

Autor je historik.