Nová inscenace Braňa Holička si bere na paškál český showbyznys a Zlatého slavíka

Braňo Holiček se zabývápředevším autorskou tvorbou, při zkoušení často využívá kolektivní improvizaci. Ve většině případů je zároveň autorem (resp. spoluautorem) divadelních textů. Jde bezpochyby o jednoho z nejinvenčnějších mladých umělců, jeho tvorba je zajímavá nejen způsobem, jak pracuje, ale i neotřelými tématy, která si pro své projekty vybírá.

Díla, jež tvoří, ale nejsou jen univerzálním obrazem dnešního komplikovaného a složitého světa, spíše upřímnou snahou o rozklíčování příčin a důsledků odcizené současnosti.Tentokrát se ovšem nevěnujepouze žhavé současnosti, ale ponoří se i do minulosti. Do inspirativních a nadějných šedesátek. Do osmdesátek – neonové říše divů, účesů, které držely i v prudkém větru, spousty disco muziky a decibelů lásky. Do divokých a lehce nevkusných devadesátek.

Základním inspiračním zdrojem se stala odvrácená strana českého show bizáru, i jeho přátelské vazby s polosvětem zločinu i byznysu, a zástup domácích imagemakerů kulturního pekla. A zejména anketa Zlatý – či později Český – slavík!

V době, kdy v Československu fungovala volba jedné strany a jednoho televizního programu, mohli lidé najednou volit mezi desítkami zpěváků. Mohli k něčemu dokonce svobodně vyjádřit svůj názor a nikdo je nevyslýchal, když na lístek napsali jméno,byť bylo jakkoliv divné. Jistě, dávno pryč jsou časy, kdy před redakcí Mladého světa stávaly pytle nacpané hlasovacími lístky.

Dnes můžeme hlasovat klidně kdekoliv. Z kapsy vytáhneme mobil a naťukáme třeba, třeba… GOTT! A pak odešleme. Tedy – až do loňska. Letos se populární anketa totiž zcela odmlčí. Řekněte sami – není to škoda?!Inscenace chce diváka mimo jiné lehce znejistět, donutit ho přemýšlet nad otázkou, zda je Slavík opravdu jen měřítkem popularity či neškodnou zábavou pro masy. A zda by ho vůbec fakt, že určitý umělec dostane státní vyznamenání, měl znepokojovat.

Je to tedy jedno, nebo ne? Pokud vnímáme konkrétní interprety a jejich hudbu jen jako takové „milé neškodné retro“, nerelativizujeme tak trochu i jejich (občas diskutabilní) činy? A měli bychom se nad něčím takovým vůbec trápit? Právě o tom je divadelní představení Roky a kroky.