RECENZE: Nová brněnská hra Roky a kroky se nebojí dělat legraci z českého showbyznysu. A daří se jí to

Úvodní scéna startuje v roce 1966, kdy Marta Kubišová a Karel Gott vyhráli Zlatého slavíka. Poté se děj začne pomalu posouvat z nadějných šedesátek, přes neonové osmdesátky a nevkusné devadesátky až k roku 2018, kdy bylo udělení cen Slavík přerušeno. Namísto lineárního příběhu vedoucímu ke „šťastnému“ konci, jsou Roky a kroky kompilací děkovných projevů a vystoupení z různých televizních pořadů. Právě anketa Slavík je inspirací a východiskem pro celou hru. Ostatně není se čemu divit, když představuje základní stavební kámen české popkultury. Stěží bychom hledali pořad, který by zobrazoval takovou bizarnost českého showbyznysu a snahu imagologů formovat vkus společnosti. Podobně jako u předchozích her Holiček pracuje s neotřelým tématem, ve kterém se pokouší rozklíčovat komplikovanost a rozpolcenost dnešního světa. Příběh vypráví z minulosti, čímž v divákovi probouzí pocit, že nehledě na tom, v jaké době žijeme, se nešvary kultury ve své podstatě opakují.

V hereckém obsazení se objevují tváře, které následují režiséra od jeho první premiéry na brněnských prknech. Jsou tedy obeznámeni se způsobem práce, jenž je založený na kolektivní improvizaci. Pro nově příchozí to musela být výzva povolání. Herci jsou stylizováni do mimů, což příznačně reprezentuje formu, jakou hrají. V průběhu představení dělají pantomimu slavných postav, napodobují vysílání pro neslyšící nebo „hrají“ na hudební nástroje. Výhradu mimů pak narušují pobrukováním znělky Slavíka nebo zpíváním známých hitů. Scéna se stává otevřeným prostorem, kde se zjevují osobnosti z různých světů na poli kultury. Nalezneme tam Karla Gotta, Michala Davida nebo Evu Pilarovou představující klasické interprety a na druhé straně Daniela Landu a Tomáše Ortela ty novodobé. Z politiky Jiřího Paroubka, Gustava Husáka a z byznysu kontroverzního podnikatele Františka Mrázka.

Tyto osobnosti oprašují dávno zapomenuté kauzy a situace, kterým ve své době patřili titulní stránky téměř všech médií. Režisérově pojetí komiky napomáhá tradiční česká sebeironie, špetka černého humoru nebo Gottova legendární hláška „tohle jsem opravdu nečekal“ nesoucí se napříč celým představením. Dalo by se polemizovat nad tím, proč se Holiček nerozhodl do hry vložit jiné seskupení událostí. Jistě bychom našli dle nás „vhodnější“, ale nesmíme zapomínat na to, že se jedná o natolik subjektivní téma, jemuž by každý divák vdechl jiný život. Holiček jej seskupil a vtiskl mu reprezentativní tvar, který má nejen hlavu i patu, ale hlavně dokáže pobavit. I když se Roky a kroky točí okolo české popkultury a její odvracené, pokleslé stránky zvané bulvár, nepřiklání se na žádnou stranu. Ze hry zcela záměrně nevyplývá, zdali to, co je nám předkládáno je nutné zlo nebo naopak skvělou záležitostí. Je tedy na divákovi, na kterou stranu se přidá, nabízí se mu ještě možnost neutrálního středu, kterou jde sám režisér.

Celkové hodnocení: 80 %

Divadlo Reduta (Národní divadlo Brno)

Braňo Holiček a kol.: Roky a kroky

Režie: Braňo HoličekDramaturgie: Ilona SmejkalováScéna: Nikola TempírÚčinkují: Isabela Smečková Bencová, Milada Vyhnálková j. h., Tomáš David, Roman Blumaier, Jakub Šafránek, Martin Veselý

Česká premiéra: 2. 11. 2018