Zemřel Peca. „Nezapomeneme,“ zní z Divadla Husa na provázku

„Jiří Pecha řečený Peca byl jedním ze zakládajících členů našeho divadla. Hrál na Provázku v bezmála stovce inscenací. Byl mu věrný po celý život. S jeho lidským odkazem se setkávám dodnes: na chodbách, v herecké šatně i na jevišti. Troufám si říci, že se na étosu a jedinečné atmosféře tohoto divadla podílel přinejmenším stejnou měrou jako na jeho uměleckém profilování,“ říká současná umělecká šéfka divadla Anna Davidová.

Podle bývalého dramaturga Divadla Husa na provázku a současného rektora JAMU Petra Oslzlého „vzpomínat na Pecu v minulém čase bolí“: „Znamená to vstoupit do nekonečné řeky vzpomínek na jeho role počínající Kreontem v absolventské inscenaci Brechtovy úpravy Antigony a Uhdeho Výběrčím při vůbec prvním představení Husy na provázku 15. března 1968. Každá role byla pro něho zápasem vedeným s maximální energií. Jeho herectví bylo doslova přírodním úkazem. Svých rolí - tragických i komických - se potřeboval zmocnit, aby v nich mohl autenticky existovat, aby jimi žil, aby v nich byl. Proto v roce 1997 naše dcera mohla po premiéře Babičky s dívčím překvapením říct, že v některých situacích, uchvácena jejich něhou, zcela zapomínala, že Babičku hraje muž...

„Jiří Pecha nebyl jen herec, byl to také klaun, mim, požitkář, fanoušek ženského basketu, kamarád a vůbec velký člověk. Přesně ten typ člověka, kterého si představíte, když se řekne Provázek,“ vzpomíná tisková mluvčí Divadla Husa na provázku Alžběta Nagyová.

„Na Pecu nejde vzpomenout jednou větou. Peca je součástí mého života. Byl to velký herec, člověk i kamarád. Budu na něj vzpomínat pořád,“ svěřuje se herec a bývalý Pechův kolega z Provázku Miroslav Donutil.

„Nesnášel lži, nespravedlnost a machrování. Vždy napřímo a bez okolků řekl, co si myslí a jak to cítí, a hlavně nesnášel, když se někdo trápil. Měl rád usměvavé tváře. Mockrát mi takto, aniž o tom vůbec věděl, pomohl,“ líčí Jan Leflík, herec Městského divadla Zlín, který na Provázku začínal jako inspicient.

Herec Michal Bumbálek na Pecu myslí s vděčností: „Chci ti alespoň takto poděkovat za ty roky, kdy jsem mohl stát po tvém boku na jevišti i mimo něj a čerpat z tvého umění a hlavně z tvého hlubokého člověčenství. Žil i hrál jsi vždy naplno a byl jsi pro nás velkou inspirací a zdrojem síly. Když bylo těžko, vždy jsi uměl poradit, potěšit a hlavně rozesmát.“

„Peca byl tou nejlaskavější babičkou. Laskavější než ty moje,“ vzpomíná režisér Ivo Krobot na představitele titulní role své inscenace Babička.

„Byla s ním sranda, měl rád lidi a hlavně svoji manželku Janu - ́moju ́, taky měl rád husu, pivo a becherovku. Bude chybět nám všem,“ přidává se intendantka Divadla Husa na provázku Eva Yildizová.

Jiří Pecha byl v roce 1968 jedním ze zakládajících členů Husy na provázku, v níž si díky svému talentu záhy vydobyl pevné místo v hereckém souboru a těšil se divácké přízni a respektu kolegů, kteří jej vnímali jako talentovaného dříče, který rozumí svému řemeslu.

Za padesát let odehrál Jiří Pecha na Provázku desítky, ba stovky nezapomenutelných rolí. Za všechny jmenujme alespoň Pantalona v Commedii dell arte (1974), Eskymo Welzela ve Velkém vandru (1976), Rasumova ve Sviť, sviť, má hvězdo (1977), Ženu v obou verzích Svatby (1978 a 1998), různorodou sérii Starých mužů a Dědků v Příbězích dlouhého nosu, titulní postavu Krále Leara (1996), nejstaršího Jana Dítětě v inscenaci Rozvzpomínání (1985) či titulní roli fetišistické revue Babička (1997), za níž obdržel ocenění Nadace Alfreda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon v ženské roli. Také v posledních letech byl obsazován do výrazných rolí – vidět jste ho mohli jako pastevce Míšu v Hordubalovi (2010) v režii Jana Antonína Pitínského či jako babičku Evženii v inscenaci Tango macabre (2016) v režii Vladimíra Morávka.

Po celý svůj profesní život byl Jiří Pecha oceňován také pro svou schopnost být ostatním hercům partnerem, který dovede sám sebe upozadit ve prospěch věci, ve prospěch kolegů na jevišti a celkového sdělení.