Recenze: Brněnský Don Quijote se obešel bez hlavních postav příběhu

Dramatizací tohoto díla nebylo mnoho a snad nejznámější je muzikálové „divadlo na divadle“, Muž z La Mancha. Původní Broadwayská produkce z roku 1965 získala pět cen Tony , včetně Best Musical. Ve filmu Muž La Manchy (1972), hrál postavu Quijota Peter O'Toole, Sancha hrál James Coco, a Aldonzu zahrála Sophia Loren. Film měl fenomenální úspěch a snad právě díky kinematografii byli s příběhem seznámeni i totální nečtenáři, jakých je ve světě vlastně většina. Don Quijte sa stal všeobecně známým pojmem.

Co se vlastně dá ještě udělat s tak známým titulem? Dá se snad najít nějaký nový výklad? Dají se snad přizpůsobit ty boje s větrnými mlýny dnešku? Nic takového v novém titulu představení v Huse na provázku není. Dokonce tam nevystupují hlavní postavy příbehu. Tak o čem ta nová inscenace je..?

V hledišti sedí hosté talk show, televizního diskusního pořadu, který je snímán dvěma kamerami a vysílá se v přímém přenosu do éteru. A my, diváci, jsme pozorovatelé tohoto živého přenosu. Zkušený televizní moderátor (Dušan Hřebíček) má kolem sebe v polokruhu významné hosty, zasloužilé vědátory, kteří mají debatovat o nejvýznamnějším díle Miguela de Cervantes Saavedra. Začíná obligátní úvod, je vidět, že moderátor je profík, který hravě rozproudí debatu o Don Quijotovi. Ale ouha, už první z diskutujících neuvěřitelně plácá, vycházejí mu z úst neoriginální floskule. Je to sebestředný narcis, který poslouchá jenom sám sebe a nikoho v „diskusi“ nepřipustí ke slovu. Moderátor zprvu profesionálně kličkuje, relativizuje vystoupení, ale dost rychle zjistíme, že ten žvanil není sám. Jeden za druhým se dostávají v několika sekvencích ke slovu (které si musí vybojovat) další muži a všichni jsou svým způsobem stejní, i když každý jiný. Jeden žvaní zamyšleně, s dlouhými pauzami, druhý má jakýsi tik ve tváři a jedině nějaká paní profesorka se stále hlásí, ráda by se dostala ke slovu, ale v tom mužském obsazení debaty absolutně nemá šanci. Navíc, jedním z hostů je vzácný Španěl, odborník na Ceravntese, který energicky cosi vykládá a překladatelka sedící za ním jenom špitá překlad. Stejně mu není skoro rozumět a ani to nikoho nezajímá. Vždyť každý přednáší jenom ty své bláboly a nikdo nikoho neposlouchá. V tom talk show se i moderátor postupně ztrácí, program se zvrhává na deklamované hlouposti, které nakonec se slavným románem a jeho postavami už nemá vůbec nic společného. Ba má. Občas se objevují atributy se Cervantese. Kus brnění, letmý pohled na vytouženou Dulcineu, nějaké fotografie, hned zase meč nebo halaprtna. Některé postavy se zjevují a mizí, snad jako duchové, ale to vše ještě víc zdůrazňuje totální odklon o tématu románu. V popředí jsou totiž ty veledůležité jalové diskuse, končící nakonec krvavou řeží. To ale předbíhám…

Nutno zdůraznit, že ty drobnokresby jednotlivých diskutujících  „odborníků“ jsou výborně odpozorované z našich českých „taky rozhovorů“ se všemi atributy hloupého tlachání. Kdysi jsem jako televizní dramaturg musel za socializmu psát texty hlasatelkám a nejčastější formulka zněla, že dílo nastavuje křivé zrcadlo…“ Tak tady to sedlo. Celá tragikomedie, které jsme svědky nastavuje ono křivé zrcadlo všem těm politikům, žvanilům, sebestředným, zbytečným lidem, se kterými se v televizi veřejnoprávní i té soukromé setkáváme. To klišé v různých barvitých podáních je nádherná sranda, i když nám někde v pozadí naléhavě dochází, že to vlastně až taková sranda není. V čem to žijeme? Na jakém komunikačním smetišti se to pohybujeme..?

Režisér Jan Mikulášek se spoluautory museli vymyslet ještě něco navíc, aby se ta „sranda“ neokoukala. Příběh je přerušen dvakrát písní v profesionálním podání, je přerušen změnami mizancsény díky vtipně vyřešenému jevišti, které se může otáček dokola na kolejí. (Vtipná a jednoduchá scéna Marka Cpina). Ještě je zajímavé, jak se všichni účinkující umí chopit všeho. Dvanáct postav je většinou na jevišti. Jednou jsou to vědátoři – žvanilové, jindy muzikanti, hrající naživo, hned zase kameramani, jevištní technici a zase ti ukecaní „vědátoři“.

Celý příběh, který se hraje dvě hodiny bez přestávky má patřičnou gradaci. Ve správně volené nadsázce se vše zvrhává v grotesku. Španěl začne naživo znásilňovat vedle sedící vědátorku, která se nemohla dostat ke slovu, rozhádaní odborníci se začnou prát, ozve se pár výstřelů, z talk show je najednou skoro westernový krvák, kde se nešetří červenou barvou na bílých košilích. Všichni se navzájem mlátí, zoufalý moderátor to už opravdu nezvládá a nemůže to skončit jinak,  než alespoň jednu mrtvolou. Krásně vybudovaná groteska, které NASTAVÍ ZRCADLO naši mediální zhovadilosti.

Inscenace Don Quijote je o všem možném, ale o samotné postavě se přes tu přemíru zbytečných slov vůbec nic nedozvíme. Ještě je nutné připomenout, kdo všechno se  výbornou ale taky smutnou taškařici zasloužil. Všichni v mnoha rolích. Dámy: Ivana Hloužková, Sylvie Krupanská a Růžena Dvořáková, pánové: Dušen Hřebíček, Milan Holenda, Dalibor Buš, Tomáš Žilinský, Dominik Teleky, Ondřej Kokorský a Vladimír Hauser.

Nová inscenace divadla Husa na provázku je krásnu drobnokresbou mediálních neduhů současnosti a díky nápadité režii se ty dvě hodiny divák opravdu nenudí.

Hodnocení: 90 %