ROZHOVOR s Lucií Bílou: Smířila jsem se s vlky uvnitř mé hlavy

Z názvu desky, ale třeba i z písničky Tenisky se dá usoudit, že tak trochu bilancujete. Je to tak?

Spíš se vracím k nějaké svojí podstatě. Hanu jsem ze svého života, a to včetně toho soukromého, vytěsnila. Ale nebýt jí, tak by Lucie nikdy nebyla tak silná v kramflecích. Lucie je divoká rošťanda, zatímco Hana je kultivovanější a drží tu Lucii zkrátka.

Takže názvem desky chcete té Haně poděkovat?

Určitě. Není logičtější název pro moji novou desku a není lepší příležitost k jejímu vydání. Toto album je po všech stránkách vyrovnané, kultivované, má krásný názor dospělého člověka. A právě proto není lepší název, než Hana. To je jméno, které mám ve svých dokladech, v pasu i v řidičáku. Je to jméno, které mám ráda a ke kterému mám teď možná lepší vztah, než jsem kdy měla.

Co tak najednou?

Není to najednou, ale měla jsem ve svém životě období, kdy jsem až příliš uvěřila Lucii. Až moc jsem věřila tomu, že jsem Lucie Bílá. Chvála bohu, teď už vím, že Lucie je jenom role. Role, kterou mám ráda, ale jenom ji hraju.

A k té písničce Tenisky? Je to taky tak trochu nostalgie?

V téhle písničce zpívám: tati, tenisky mé ještě nejsou tolik pronošené. A to je poselství, že nekončím. To říkám nejen v textu téhle písně, ale vlastně celou deskou.

Album Hana má ve vaší diskografii jistě hodně důležitou roli...

Je to deska moderní a nová, a zatím mi ji chválí i novináři. Mimochodem – novináři ji slyšeli jako první, tajně, ještě před závěrečným masterem. A většina kritiků z ní byla překvapená.

Možná byli překvapení i z toho, jakými jste se obklopila spolupracovníky!

Celý tým je o generaci mladší než já. A všichni moji spolupracovníci vnesli do mého života a práce nové věci, modernost. Tyhle dveře jsem ještě nikdy neotevřela, ale v místnosti, do které jsem jimi vešla, je mi moc dobře.

Tak třeba texty napsali dva kluci, Petr Harazin a Štěpán Petrů, kteří, mi spadli přímo z nebe! A to doslova, protož jsou ze skupiny Nebe. Mám ráda muže, kterým ani nemusím říkat, co potřebuju, a oni mi to přesto dají. A přesně tohle tihle kluci udělali. I když jsme spolu samozřejmě o celkovém naladění desky hodně mluvili.

Producentsky desku zaštítil Martin Maxo Šrámek.

Další člověk, který mi spadl z nebe. Přesně věděl, co chce, kudy celou věc povede a svého úkolu se zhostil bravurně. Ono totiž udělat desku Lucce Bílé, od které všichni něco očekávají, není snadné.

Máte z ní Vy sama dobrý pocit?

Mám. Vzniklo něco, co se i mně dobře poslouchá. Album má krásný obal, skvělou muziku i texty, zvláštní frázování, nový zvuk. Já sama své nahrávky moc neposlouchám, ale tahle deska se poslouchá sama.

Řekla jste, že ukázněnost desky je výsadou věku. Znamená to, že jste ji do těchto poloh tlačila vy nebo to byla i práce vašich spolupracovníků?

Víte, když jsem začínala, bylo mě hodně. Měla jsem tisíce možností, kudy jsem mohla běžet. Jako když teď převlíkám na jevišti během vystoupení dvanáct kabátů. Teď už je to ale záměr, tehdy to byla zmatenost. Už deska Modi s Petrem Maláskem byla klidná, moudrá a hluboká. A Hanou v tom pokračuju. Dělá mi dobře, když sice křičím, ale vevnitř. Žádná hlasová exhibice.

Hana je deska, která vlastně vzikala na Slovensku, je tomu tak?

Chtěla jsem ke svým padesátinám vydat desku, která ukáže, že tu pořád je prostor, pořád je co objevovat a pořád je co říct. Že stále existují cesty, kterými se dá jít. Chtěla jsem tedy něco nového. Proto jsem se nevracela ani k osvědčeným spolupracovníkům z Česka, ale spřízněné duše jsem našla na Slovensku. Konkrétně to byl Martin Šrámek. K němu jsem hledala někoho, kdo na album přinese taky něco trochu ženského. I autorsky. Proto Katka Knechtová. Ta tam vnesla úžasný ženský prvek, a to i ten autorský. A další ženský prvek je Celeste Buckingham. Úžasná raperka. Ta je, vedle Martina Šrámka, druhým zpívajícím hostem na mojí nové desce. Oba zpívají anglicky a dávají tomu takový, řekněme, nádech světovosti.

Zmínila jste výpravný obal a booklet desky. Tam je mimo jiné i fotka, na které jste hodně maličká...

Na té fotce mi jsou tři roky a mám na sobě šatičky, které mi upletla maminka. A u toho věta: Těším se na vše, co přijde. A to se nezměnilo. Pořád se těším na všechno, co přijde. A musím přiznat, že z alba Hana mám až dětinskou radost.

Už tento víkend chystáte tři velkolepé koncerty na Slovensku a na podzim jeden obrovský koncert v Praze. Čím se budou lišit?

Budou úplně jiné. Na Slovensku – na bratislavském zimním stadionu Ondreje Nepely to bude velký cirkus, obrovské divadlo, víc než deset převleků, čtyři pódia, obrovská scéna, několik kapel, čtyřicet tanečníků, zvuk světových parametrů, bombastický světelný park. V Praze v O2 Aréně to zase bude koncert s obrovskou kapelou a velkým sborem. Na ten bratislavský koncert ještě lákám i Čechy, na pražský koncert zase budu lákat Slováky. Obě záležitosti totiž budou neopakovatelné.

Vypadáte ohromně spokojeně. Nějací vlci ve vaší hlavě, o kterých zpíváte v úvodní písničce nového alba, tedy asi ve skutečnosti nejsou...

Víte, zase nejsem tak moc rozchechtaná. K životu patří i to, že jeden den je tak a druhý úplně jinak. Někdy musí zapršet, aby byla země plná vody, a někdy se musí zabrečet, aby se duše vyčistila. Jsem spokojená. A to i proto, že jsem se smířila s těmi vlky v mé hlavě.