Prohlížíme se v něm každý den. Jaká je historie zrcadla?

Lidé si zřejmě od pradávna dobře všímali, že jejich obraz odráží průzračná vodní hladina nebo leštěné předměty. V nich se tedy již od pradávna prohlíželi. Z období 6. tisíciletí před naším letopočtem pochází doklady o zvláštních obsidiánových deskách s vysoce vyleštěným povrchem, které s největší pravděpodobností plnily funkci dnešních zrcadel. Z vyspělých starověkých civilizací, jako byl Egypt, Řecko nebo Řím, se dochovaly bronzové a stříbrné leštěné plochy již nápadně připomínající současná zrcadla. Také ve starých antických bájích můžeme najít zmínky o zrcadlech. Bájný Perseus využil svůj kovový štít s lesklým povrchem jako zrcadlo, a díky tomu zabil Medusu, ženu s hady místo vlasů. Archimédes prý zase zrcadla použil k zapalování nepřátelských lodí během obléhání Syrakus.

První skleněná zrcadla se začala používat až ve středověku. Ve 14. století se vyráběla skleněná zrcadla v italských Benátkách, od 16. století se benátská zrcadla stala známým pojmem i za hranicemi Itálie a symbolem luxusu. Zrcadla se tehdy vyráběla tak, že se na skleněnou desku nanesla vrstva rtuti a cínu. Stříbra se začalo využívat při výrobě zrcadel mnohem později, až v 19. století. V roce 1836 poprvé vyzkoušel desku skla pokrýt roztokem stříbra německý chemik Justus von Liebig, čímž se již velice přiblížil modernímu způsobu zhotovování zrcadel.

Zrcadlo nebylo v historii pouhým předmětem denní potřeby, ve kterém se člověk prohlížel, ale našlo své uplatnění také ve vědě nebo v umění. Bez zrcadel by nikdy nevznikl dalekohled nebo fotoaparát, zrcátka využívají dodnes lékaři, ať už dentisté, gynekologové nebo ušní specialisté. Zrcátka nám také usnadňují jízdu autem.

V umění se zrcadlo stalo symbolickým předmětem spojeným s vlastnostmi a skutky člověka, jako je marnivost, pýcha nebo smilstvo, ale také moudrost a čistota. Zrcadla v těchto souvislostech již od dob středověku zakomponovávali malíři do svých obrazů nebo sochaři do svých plastik. S vyobrazením zrcadla často pracoval například známý barokní umělec Matyáš Bernard Braun, který ho využil v souboru soch Ctností a Neřestí na Kuksu. Braun dal zrcadlo do rukou postavám znázorňujícím Moudrost nebo Smilstvo.

Zrcadlo se dostalo také do pověrečných praktik či lidových zvyklostí. Považovalo se za předmět obdařený zvláštními vlastnostmi a schopnostmi. Lidé se třeba po dlouhou dobu nedívali do zrcadla v noci. Věřili totiž, že zrcadlo by tehdy dotyčnému ukázalo zlou budoucnost, obraz samotného ďábla, kterého by tím přivolal na svět a s ním i neštěstí, jako je nemoc, nějaká tragédie či smrt. Také se tradovalo, že časté prohlížení se v zrcadle přináší smůlu malým dětem a těhotným ženám. Zrcadlo ovšem bývalo i důležitou součástí každé domácnosti. Dle lidových pověr mělo totiž odrážet zlé síly, ať už noční můry, strašidla nebo ďábla. Aby na člověka nemohla noční můra, měl si do záňadří vložit malé zrcátko – můra by se v něm spatřila a nemohla škodit. Aby byla od zlých sil chráněna miminka, dávala se jim do kolébky také malá zrcátka. Některé nadpřirozené zlé bytosti, jako třeba upíři, v zrcadle prý neodráží svůj obraz vůbec. V lidové kultuře ještě v minulém století přetrvávala pověrečná praktika nařizující při úmrtí v rodině pozůstalým zakrýt všechna zrcadla. V nich by totiž mohla duše zemřelého spatřit svou lidskou podobu, a tak by nenalezla po smrti pokoje.