Spojí se Rusko a USA proti společnému nepříteli? Podstata problému je jinde

Pakliže pokládáme otázky týkající se možné spolupráce Moskvy s Washingtonem, je nezbytné konkretizovat, jakou formu a hloubku kooperace máme na mysli. Uvažujeme o skutečném spojenectví, které mezi USA a Ruskem (resp. Sovětským svazem) panovalo fakticky pouze během druhé světové války, nebo nám jde o alespoň navenek korektní vztahy blížící se spíše koexistenci?

Společný nepřítel

Realizace druhé varianty je mnohem pravděpodobnější. Hluboké spojenectví by zřejmě vyžadovalo existenci společného nepřítele představujícího fatální hrozbu pro obě země, podobného mocnostem Osy během druhé světové války.

Pokud je řeč o relativně krátkodobém časovém horizontu, takové ohrožení se nejspíše neobjeví. Jeho potenciálním zárodkem by v současnosti mohl být politický islám, momentálně nejviditelněji reprezentovaný organizací Islámský stát. Teoreticky je možné hovořit též o rostoucích ambicích Číny. V dohledné době však nelze počítat s tím, že by jedno či druhé přerostlo v natolik masivní hrozbu, která by stejnou měrou cílila na Rusko i USA, a vedla tak k jejich sblížení.   

Nedá se nicméně vyloučit, že USA a Rusko budou spolupracovat v oblastech, kde se jejich zájmy střetávají. Tyto průsečíky však momentálně nevypadají jako dostatečně silné, aby dokázaly úspěšně odsunout do ústraní otázky, které Washington a Moskvu zásadně rozdělují.

Spolehlivým tmelem se v dohledné době zřejmě nestane ani boj proti islámskému terorismu na Blízkém východě. Obě mocnosti jeho prostřednictvím hodlají dosáhnout i dalších cílů a ty mnohdy stojí v příkrém rozporu, především s ohledem na spletité spojenecké linky v regionu.              

Podstata problému

Je nezbytné položit si otázku, co je skutečným jádrem dnešních komplikovaných vztahů mezi Moskvou a Washingtonem. Ty se značně vyhrotily na pozadí ukrajinské krize, avšak celá situace je spíše odrazem snahy Ruska změnit post-studenoválečné unipolární světové uspořádání. Kreml pod vedením prezidenta Vladimira Putina nepochybně vystupuje na mezinárodní scéně již několik let ambiciózněji; své zájmy prosazuje více asertivně.

V zásadě jde i o důsledek ostrakizace a marginalizace Ruska po rozpadu Sovětského svazu. Moskva nejenže velice rychle ztratila pozici světové supervelmoci se všemi důsledky, ale její role i perspektiva v novém řádu byly krajně nejasné. S Ruskem se jednalo jako s poraženým a ze strany vítězů se od něj očekávalo dobré chování. V tomto smyslu lze plně souhlasit s předním ruským historikem Vladislavem Zubokem, že přijetí za člena Světové obchodní organizace, k němuž po zdlouhavém vyjednávání došlo v roce 2012, rozhodně nebylo adekvátní pobídkou.

Putinovo Rusko, posílené slušným hospodářským růstu, byť založeném na především na exportu nerostného bohatství, si pozvolna začalo hledat vlastní cesty k postavení, které ze svého pohledu považuje za důstojné. Stále častěji se pokouší porušovat pravidla platného světového uspořádání - právě možnost beztrestně narušovat mezinárodní právo a uplatňovat v mezinárodní aréně svou vůli jsou ostatně důležitými znaky definujícími supervelmoci.

Ačkoliv má současné Rusko k někdejšímu globálnímu vlivu Sovětského svazu velmi daleko (do značné míry to souvisí s tím, že čas studené války, kdy vliv dokázala zajistit samotná vojenská síla, dávno minul), Spojené státy - hlavní architekt současného světového uspořádání - se narušování své hegemonie snaží bránit. Vzhledem ke svému rozsáhlému systému spojeneckých vazeb, ekonomickým a technologickým prostředkům, či dalším nástrojům tzv. měkké síly má Washington v tomto nerovném souboji mnohem lepší výchozí postavení.             

Výměna aktérů

Jeden z faktorů, který může aktuální trendy změnit, představuje výměna vůdčích aktérů v Kremlu či Washingtonu. Nezdá se, že by se Vladimir Putin v dohledné době plánoval stáhnout z politiky. Jeho mocenské postavení je zřejmě poměrně pevné. Navíc není pravděpodobné, že případná změna by do Kremlu vynesla síly ochotné smířit se s pozicí Ruska coby pasivního vykonavatele západní vůle.   

Za oceánem je situace složitější. Změna v Bílém domě často mívá zásadní dopad na zahraniční politiku. Nástupce Baracka Obamy zvolený příští rok bude mít fakticky tři základní možnosti, jak vůči Rusku vystupovat: pokračovat v současném kurzu "umírněné konfrontace", situaci eskalovat a na Moskvu rázně zatlačit, případně pokusit se definovat nový status quo. Poslední varianta by předpokládala podřízení se zásadám reálpolitky a spolupráci s Putinovým Ruskem v oblastech společného zájmu.

Jeden z velkých favoritů příštích prezidentských voleb v USA, republikán Donald Trump, na rozdíl od svých stranických kolegů volí vůči Moskvě překvapivě umírněnou rétoriku. Rusko by nechal bojovat v Sýrii, velice zdrženlivý je i v osočování Moskvy z podílu na sestřelu letu MH17 nad východní Ukrajinou. Je toto předzvěst jeho případného smířlivého postoje k Rusku z potenciální pozice vládce Bílého domu?

Nezapomínejme, že to byli právě republikánští prezidenti, zdánliví jestřábi jako Dwight Eisenhower či Richard Nixon, kdo dokázal s Moskvou najít společnější řeč. Jejich politika však vždy závisela na konkrétním přístupu jejich protějšku. Pakliže Rusko bude stále stupňovat své nároky pokusí se uzurpovat si více moci v globálním kolbišti, především v oblastech, které USA považují za klíčové, i sebevětší stoupenec reálpolitiky a dohody s Kremlem v Bílém domě, bude nakonec přinucen jednat.