Trump už s Putinem nebude jednat v rukavičkách. Proti Rusku zaujme tvrdší postoj, než mnozí očekávají, míní expert

Znepokojení plynou z kontrastu mezi Trumpovou občasnou smířlivostí vůči Putinovi a ostrou kritikou vůči americkým a evropským lídrům. Příkladem může být rok 2018, kdy Trump gratuloval Putinovi k jeho opětovnému zvolení a zpochybnil závěry amerických tajných služeb ohledně ruského vměšování do voleb, zatímco současně kritizoval německou kancléřku Angelu Merkelovou.

To však není celý příběh. Trump sice projevoval určitou skepsi k informacím zpravodajských služeb, ale současně uvalil sankce na desítky ruských subjektů za vměšování do voleb. Dále na jejich doporučení podpořil evropské spojence vyhoštěním ruských diplomatů po útoku na Sergeje Skripala ve Velké Británii a odstoupil od smlouvy o jaderných zbraních středního doletu (INF), kterou Rusko opakovaně porušovalo.

Přes veškerou jeho zdánlivou náklonnost k Putinovi byla Trumpova politika vůči Rusku v praxi daleko tvrdší než ta Obamova. Uzavřel ruské konzuláty, zvýšil vojenskou pomoc Ukrajině a nechal americké síly v roce 2018 v Sýrii zničit stovky ruských žoldnéřů z Wagnerovy skupiny.

Trumpova nevyzpytatelná diplomacie se netýkala pouze Ruska. Například v případě tureckého prezidenta Recepa Erdogana střídal přátelské projevy s hrozbami ekonomických sankcí. Vztah s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem byl podobně nestálý – chvíli hovořil o „skvělém přátelství“, ale pak uvalil na Čínu tvrdá cla.

Pragmatický přístup k mezinárodní politice byl vždy jedním z klíčových prvků Trumpova zahraničněpolitického stylu. Ať už byl jeho vztah k evropským lídrům jakkoli napjatý, základní linie americké strategie zůstávala stejná: tvrdý postoj vůči geopolitickým soupeřům.

Zajímavé je i jmenování generála Keitha Kellogga jako zvláštního vyslance pro ukončení války na Ukrajině. Jeho odložená cesta do Kyjeva byla interpretována jako znamení možné změny kurzu, ale krátce poté Kellogg veřejně prohlásil, že dosažení příměří může trvat až 100 dní a že dohoda nebude jednostranně výhodná pro Rusko.

Trump si je vědom politických rizik, která by přinesla špatně zvládnutá situace na Ukrajině, podobně jako Bidenova chaotická evakuace z Afghánistánu. Proto pravděpodobně nebude chtít riskovat oslabení důvěry v americké vedení světového hospodářského systému.

Trumpova politika vůči Rusku bude nejspíše založena na tlaku na jeho energetický sektor. Kellogg již naznačil, že Trumpova administrativa by mohla cílit na snížení cen ruské ropy pod 45 dolarů za barel – což by mohlo být dosaženo kombinací zvýšené těžby v USA, diplomatického tlaku na Saúdskou Arábii k vyšší produkci a podněcování útoků na ruskou ropnou infrastrukturu financovanou ze zmrazených ruských aktiv.

Putin, navzdory několika nedávným pochvalným komentářům na Trumpovu adresu, nevysílá žádné signály ústupků. Krátce před Trumpovou inaugurací podepsal nové strategické partnerství s Íránem, což naznačuje, že ruský prezident se připravuje na možnou eskalaci napětí mezi oběma zeměmi.

Přestože tedy může Trump navenek působit jako politik ochotný s Ruskem jednat, reálná opatření jeho administrativy mohou pro Moskvu představovat daleko větší hrozbu, než se mnozí domnívají.