KOMENTÁŘ | Komentář Vojtěcha Varyše: Spojené státy Evropské? Unii pohřbívají Merkelová, Juncker a Macron

Není to nijak nová myšlenka, eurofederalismus je zapsán již do kolébky evropských společenství, mluví se o něm od 50.let. Řada politiků, zvlášť těch, co jsou s evropskými strukturami spjatí (jako je právě Schulz, který v EP seděl od roku 1994 do letoška, osm let vedl socialistickou frakci a pět let celý parlament), se k ní pak průběžně vrací.

Ať už si o tomto konceptu myslíme cokoli (sám o sobě by nemusel být špatný, nelze však zapomenout, že Evropa není severní Amerika a tyhle spojené státy by musely být založeny na trochu jiném základu, který respektuje i nacionální dědictví 19.století), je zjevné, že v současné době, kdy se hraje o samotnou existenci Unie, je poněkud nereálný.

Velká Británie EU opouští, v řadě zemí se tahle otázka diskutuje, napříč Evropou na síle nabírají strany, které to zcela vážně prohlašují. Vedle nich sílí euroskepetické postoje i v hnutích zcela neextrémních, které mají zásadní postavení jak v konkrétních zemích, tak i v Evropském parlamentu; vyjednávat se bude spíš o tom, jak Unii rozvolnit nebo reformovat, aby zůstala vůbec pohromadě, než jak ji federalizovat. Řeči o tom, „ať si jdou, když chtějí“, které vyhlašuje Schulz svorně s dalšími eurofunkcionáři typu šéfa komise Junckera, jsou zcela mimo mísu.

Místo toho by vedení Unie a odpovědní politici měli přemýšlet, jak přesvědčit ostatní (státy i voliče), proč by měli chtít v Unii zůstat. Jistě, zazní podiv – pro každého je to výhodné a bez Unie by se měl hůř. Platí třeba pro Čechy nebo pro Bulhary, platí pro nízkopříjmové skupiny a tak. Jenže – hospodářský blahobyt není všechno. Někdy hraje roli i svoboda, hrdost, nebo pocit, že s vámi ten mocnější nezachází jako s kusem hadru či s vídeňskou služkou.

Připomíná to dialog komunistického tajemníka Pláteníka s ukřivděným členem strany Kalabusem v normalizačním seriálu Jaroslava Dietla Okres na severu: „jo, takže strana je má přesvědčit? Strana se má ukázat v příznivým světle?!“.

Přesně tak. Unie se musí svým členským zemím a jejich občanům ukázat v příznivém světle, a ne jim vyhrožovat (jako se děje v případě Schulzova projevu, nebo v případě žaloby na ČR, Polsko a Maďarsko kvůli kvótám) či vysmívat (jako se děje vůči Británii kvůli brexitu). Ve skutečnosti jsou to totiž lidé, jako Schulz, Juncker, Macron nebo Merkelová, kteří Unii pohřbívají, nikoli nacionalisté, populisté nebo Rusko, jak se s oblibou tvrdí.