Jean-Paul Belmondo, frajer s jiskrou, slaví neuvěřitelné 82. narozeniny

Oba rodiče malého Jean-Paula měli k umění blízko - otec Paul se věnoval sochařině, matce Madeleine učarovala malířská paleta. Není proto divu, že ačkoliv Jean-Paul inklinoval jako každé hravé dítě ke sportu, jeho spontánním přáním bylo stát se hercem. Nezastavilo ho ani zdrcující prohlášení rodinného přítele a divadelního herce André Brunota, že "... s tímto obličejem se těžko někdy ve světě divadla prosadí." Za pomoci rodičů a jejich známých se Belmondo prokousal úskalím prvních malých rolí a nakonec to dotáhl až na pařížskou konzervatoř. Přijímací zkoušky v roce 1951 Jean-Paul složil ... i nesložil. Díky poměrně neprůhledným pravidlům byl tehdy klasifikován na dvanáctém místě, o něž se ovšem dělil s dalšími sedmi uchazeči (rozhodovaly hlasy poroty), a tak získal pouze statut mimořádného uchazeče. Nejdůležitějším rozdílem byla skutečnost, že takový student nemohl skládat žádné zkoušky. A ještě přidejme jednu perličku, že u těchto zkoušek Belmondo figuroval s křestním jménem Jean-Claude. Tak byl totiž chybně zapsán...

Opět mu několik "dobrých přátel" naznačilo, že stejně nemá v tomto prostředí šanci, a zklamaný Belmondo se upsal na tři roky armádě. Zde také díky jednomu poddůstojníkovi přišel k přeraženému nosu, což mu málem zničilo zdraví (lékař při zastavování krve použil špinavé tampony a Belmondo dostal infekci), ale vše zlé je k něčemu dobré. Po roce mohl dát Bébel díky tomuto zranění vojenskému prostředí předčasné vale a podruhé zkusit štěstí na konzervatoři. A uspěl.

Rok nato se kromě prvních divadelních rolí žení s Renée Constantovou, které ale neřekne jinak než Éloide. Čtyři roky po vstupu na prkna znamenající svět se objevuje v prvních menších rolích před filmovou kamerou (i když poprvé si zahrál ve slavném Moliérovi), ale velký průlom v jeho kariéře se dostaví až v Godardově snímku U konce s dechem (A bout de souffle, 1959). Pak jeho kariéra začala zvolna stoupat a na své konto si mohl zapisovat i hvězdy nejen francouzské, ale i světové kinematografie, kterým stál po boku - Jean Gabin, Bernard Blier, Sophia Loren či Claudia Cardinale. S tou se objevil s kostýmním dramatu Cartouche (1963), do něhož ovšem vpašoval svou obyklou tu větší, tu menší špetku humoru.

Nedá se říci, že by Bébel byl jenom oním sympatickým darebou, jak se nám jeví ve velkém množství jeho filmů. Rád se věnoval komediím až ztřeštěným, v nichž ovšem dokázal zaujmout i vážnou momentku. To platí bezezbytku pro všechny jeho Muže, ač spolu tyhle filmy nijak nesouvisí. Mají ovšem několik shodných prvků, například měl Belmondo vždy po boku krásné partnerky: od Françoise Dorléac (Muž z Ria) přes Ursulu Andress (Muž z Hongkongu) až k Jacqueline Bisset (Muž z Acapulca). Je bezesporu zajímavé, že tuto Mužskou sérii má na svědomí československá distribuce, protože Muže v názvu má pouze ten první film. 

Belmondo od útlého mládí holdoval okrajově fotbalu a především boxu, ale zdemolovaný nos si z tohoto prostředí neodnesl - jak už bylo řečeno, šlo o vzpomínku na vojenskou službu. Ovšem zdeformovaný orgán čichu mu propůjčoval zvláštní aureolu, ke které se neodmyslitelně pojila i Bébelova odvaha. Jsou známy historiky o jeho kaskadérských činech, ať to byl zmíněný Muž z Ria, road movie s kamióny 100.000 dolarů na slunci (Cent mille dollars au soleil, 1963), Zvíře (L'animal, 1977) či jedna z těch vážnějších detektivek Strach nad městem (Peur sur la ville, 1974). Tam se blýskl při vrtulníkové scéně, i když díky byrokracii se část nakonec musela točit v interiérech.

Už tu byla řeč o komediálním přístupu, ostatně co je pro Bébela výstižnější než název jednoho z jeho nejúspěšnějších filmů Policajt nebo rošťák (Flic on voyou, 1977). Kdo by si nepamatoval další snímky, při nichž to divákům i přes mnohdy dramatický náboj cukalo v koutcích. Sám Belmondo tvrdil, že se odmítá podřizovat nějaké škatulce a výčet jeho filmů to dokazuje - hrál role veskrze dramatické, melancholické, fatální i k pomilování sympatické. Kdo by chtěl srovnávat, nechť vedle sebe postaví filmy jako Profesionál, Mrchožrouti, Nenapravitelný, Manželé z roku II., Bláznivý Petříček či Velký šéf. Ne, na pouhé zařazení do nějaké krabičky symbolizující roli je Jean-Paul až příliš mnohovrstvenný. Ostatně že i Bébel umí stárnout na úrovni dokazuje i příjemně pojatý a dobře hodnocený Muž a jeho pes (L'homme et son chien, 2008). Ten ostatně stojí zatím na konci Belmondovy kariéry, i když se množí zprávy o tom, že se rodák z Neuilly-sur-Seine opět vrací "na plac".

Zvláštní je, že v podvědomí diváků ulpí velké množství Belmondových filmů, ale Cesta zhýčkaného dítěte (Itinéraire d'un enfant gâté, 1988) pro mnohé mezi ty nejznámější nezapadá - a přeci je to jediné ocenění, které za nějakou roli dostal - v tomto případě to byl César za nejlepší mužskou hlavní roli. Není ovšem divu, že před čtyřmi lety byl vyznamenán Zlatou palmou za celoživotní přínos filmovému světu. "Pan Belmondo předvedl oslnivý talent a úspěšnou hereckou dráhu," mluví se ve zdůvodnění ocenění. Že je nositelem i prestižního francouzského vyznamenání Rytíř čestné legie není třeba zvlášť zdůrazňovat. 

Belmondo má čtyři děti: syna Paula (1963) a dcery Patricii (1958), Florence (1960) a Evu Stellu Angelinu (2003). Posledního potomka mu porodila druhá manželka Natty (žil s ní delší dobu po rozvodu a jejich šestiletý oficiální svazek trval od roku 2002). Éloide s ním vydržela přeci jenom podstatně déle - od roku 1953 do 1965. Jediné z jeho dětí vešlo ve veřejné podvědomí, a sice syn Paul nejen jako nepříliš uspěšný pilot F1 (v letech 1992 a 1994 absolvoval na vozech March a Pacific sedm Grand Prix), ale také svým ometáním kolem monacké knížecí rodinky. 

Navzdory různým zprávám o Bébelově zdravotním stavu (jeho mozková příhoda v roce 2001 ho dle jeho vlastních slov posadila na šest měsíců na zeď mezi životem a smrtí) se herec vyjádřil, že se ještě na odchod z tohoto světa nechystá. Přidejme se tedy k přáním k jeho dnešním narozeninám i my diváci, kterým za více než půl století rozdal mnoho filmové radosti.