Loni spala s Havlem, píše v knize Obermannová

Obermannová svůj nejnovější počin prozíravě nazvala Tajná kniha. A je zřejmé, že to, co se v ní čtenář dozví, ho překvapí, užasne nad tím a začne uvažovat, jestli je vlastně vhodné takto nahlížet do soukromí nejen spisovatelky, ale i exprezidenta Václava Havla.256stránkový román pojednává o vztahu, který by se dal nazvat intimním. Vypravěčka nás v něm zavádí na svá setkání s mužem, jemuž říká "Největší Čech". Nepadne jeho jméno, ale dozvíme se o něm řadu detailů - zná se s dalajlámou, zahajuje nejrůznější konference, je slavný, ale i nepraktický a má svůj specifický humor. Každému v té chvíli musí být jasné, že jde o exprezidenta Havla.Ani vypravěčka není jen fiktivní postavou. Dozvíme se, že je spisovatelkou, i když ne tak oceňovanou, jak by si přála. Ale o to víc se snaží. Sama vychovala dvě dcery a občas píše i televizní scenáře. Podobností se samotnou Obermannovou je zde zkrátka více než dost.A reálných postav, jež můžete běžně potkat na ulici, nebo o nich číst v médiích, je zde celá řada. Žádná z nich není jmenovaná, ale podle náznaků i jen trochu zběhlejší člověk pozná, kdo jsou vypravěččiny kamarádky a s kým se stýká.Vztah, jenž měl zůstat skryt"Pokud bylo úmyslem Ireny Obermannové vytvořit literární postavu podle vzoru Václava Havla, pak se jí to skutečně podařilo v rámci žánru, jímž je populární literatura, výstižně," píše Jiří Peňás.Dozvídáme se o setkáních vypravěčky s "Havlem". A zjišťujeme, že byla velice intenzivní a mezi oběma účastníky šlo o mnohem víc než jen zdvořilostní návštěvy. Přesto se nesetkali mockrát - většinou s nimi byli i další lidé. Chvíle, kdy se spolu ocitli sami, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.Z textu není jasné, co k vypravěčce "Největší Čech" cítil, ale dá se z něj vyčíst, že se mu líbila. S ní schůzky ovšem zamávaly mnohem více. Většinou si spolu jen telefonovali, mnohdy se spojili jen telepaticky. Přesto to bylo velmi silné.Ale jak se dívat na příběh, který nám přináší pro mnohé tak šokující informace? Můžeme se na to dívat jen jako na fikci, která vznikla v hlavě spisovatelky. A nebo se akorát nedokázala udržet a přirozený spisovatelský exhibicionismus ji přinutil, aby se se svými nejniternějšími zážitky svěřila svým čtenářům."Zaskočila mě nejen sama skutečnost onoho vztahu, ale rozpačitý jsem byl i nad jeho výběrem. Po prvním emocionálním návalu jsem si však uvědomil, jak je takový postoj naivní, ba sobecký a pokrytecký. Brzy se totiž dostavilo přesvědčení, že mi do toho nic není, a s tím i uznání, že každý hledá své štěstí, jak jen může," napsal k tomu v Lidových novinách Peňás.