Myslíte, že naši předci jedli jen maso a placky? Podívejte se, co obsahoval jejich jídelníček

Nejdéle konzumovanými luštěninami jsou hrách a čočka. V oblasti střední Evropy se údajně pěstovaly již v 6. a 5. tisíciletí před naším letopočtem. Písemné zmínky o pěstování hrachu a jeho používání v kuchyni jsou však mnohem mladší. V Mattioliho herbáři ze druhé poloviny 16. století bychom se mohli dočíst o dvou druzích pěstovaného hrachu – jeden rostl na zemi, druhý se pnul do výšky.

Ten druhý byl podle autora chutnější. V roce 1535 vyšel spis nazvaný Regiment zdraví od Jana Koppa z Raumentalu, osobního lékaře Ferdinanda I., kde se píše: „my  v těchto zemích zřídka kdy jíme co jiného leč hrachu požíváme“. Také jiní autoři v 16. století psali o hrachu jako o typickém pokrmu Čechů. Hrách se mnohdy připravoval spolu s kroupami – tento chod byl v 18. století a později znám jako „česká svatba“. Hrách a kroupy byly po dlouhou dobu základními surovinami především v chudých domácnostech, objevovaly se však také v jídelníčku bohatých měšťanů. V polovině 17. století se třeba oblibě těšila polévka z hovězího masa a hrachu, která byla hodně hustá a dochucovala se petrželí a muškátovým květem. Tato polévka někdy spíše připomínala kaši a podávala se na topinkách, což byly usušené krajíce chleba.

Dochoval se také recept na hrachovou polévku se smetanou a cukrem. Ta pak byla servírována posypaná skořicí. Takováto hustá polévka plnila funkci dezertu. Z hrachu se připravoval i zvláštní druh cukroví. Hrách se rozvařil a smíchal s cukrem, do vzniklé hmoty se dávaly rozinky a tvarovaly se z ní kuličky, které se smažily v sádle a pak obalily v cukru. Jedly se ještě teplé. Z uvařeného hrachu, másla, strouhanky, vajec a cukru se v 17. století dělaly koblihy. Tehdy byla oblíbená i hrachová kaše, ve které nemohlo chybět sladké víno, sušené švestky, květy bezu, pepř, zázvor nebo višňová jádra. V 18. století se z hrachu mlela také mouka. Od 15. století je v kuchařských knihách doložena tzv. pučálka, tedy  namočený a opražený hrách. Do pučálky se zpravidla nepřidával tuk, a tak byla ideálním postním jídlem.

Pěstování čočky má své kořeny rovněž již v pravěku. Od 15. století se pak objevuje v písemných pramenech jako „šošovice“ nebo „šofovice“. Lékaři 16. a 17. století tuto luštěninu doporučovali při ženských problémech, zároveň však varovali před její nadměrnou konzumací. Také se věřilo, že pokrmy z čočky usměrňují nadměrný sexuální apetit. Z poloviny 17. století pochází recept na čočku vařenou v hovězím vývaru, následně smíchanou s cibulí, pepřem, solí, zázvorem, někdy i se slaninou.

Fazole se na naše území dostaly poměrně pozdě, až v 16. století. Své častější uplatnění v kuchyni však našly až o století později. V dobových herbářích bychom se o těchto luštěninách dočetli, že nadýmají a způsobují bolesti žaludku, nebo že povzbuzují sexuální touhu. Lusky jsou pak doporučeny konzumovat ochucené pepřem a octem. V kuchařských knihách jsou fazole známé až od 19. století.

Z rukopisu kuchařské knihy neznámého autora z roku 1645 pochází nejstarší zmínka o cizrně na našem území. Konkrétně se jedná o popis cizrnové polévky. Roku 1517 je pak cizrna zmiňována jako lék, ale mělo se dávat pozor na její nadýmavé účinky.