Lidová milostná magie. Co má přivolat lásku?

Milostné čarování je na našem území doloženo písemnými prameny již z dob středověku, lze však předpokládat, že podobné praktiky existovaly mnohem dříve. Pověrečné úkony sloužící k přivolání lásky zmiňoval známý kronikář Kosmas, kritizoval je v první polovině 12. století také moravský biskup Jindřich Zdík. Přes všechnu kritiku tyto praktiky přežily až do 20. století. 

Mezi nejstarší prostředky milostné magie patří kouzelné nápoje, které měly nejenom zajistit vzplanutí lásky, ale také často sloužily jako afrodiziakum. Základem lektvarů na povzbuzení touhy bylo víno, do něhož se vmíchal pepř, zázvor, drcený kořen kozlíku, roztlučené lístky máty, listy jetele nebo třezalky. Příprava zázračných nápojů nebyla pouze záležitostí lidového prostředí, ale i vyšších společenských vrstev. Roku 1350 měla nemocnému Karlu IV. jeho manželka Anna Falcká podat kouzelný pokrm, aby se mu vrátil sexuální apetit. 

Při milostném čarování se mnohdy spoléhalo na moc bylinek nebo koření. Dívky toužící po lásce a veselce proto chodily s tímto problémem ke zkušené bábě kořenářce, která se vyznala ve sběru a účincích rostlin. Ty se musely trhat ve vhodný čas – například s prvními slunečními paprsky na obloze, ve svátek nějakého světce nebo o významných dnech v roce. Věřilo se třeba, že magickou moc má čekanka sebraná o Velkém pátku. Nerozkvetlou rostlinu musela dívka nosit u sebe, a pokud se květ rozvinul, měla se dotyčná brzy dočkat svatby. Z okolí Berouna se dochoval popěvek:

„Čekanko u cesty,

trhám tě pro štěstí,

abys mi milého přála,

kteréhos nadarmo čekala.“

Také svobodní chlapci se uchylovali k milostné magii, o čemž svědčí verše z oblasti Budějovicka, které zaznamenal Karel Jaromír Erben:

„Olšový, bezový,

dubový list:

kdo se chce oženit,

musí ho sníst.“

Schopnost přičarovat lásku byla také připisována laskavci, lístku jetele (zejména čtyřlístku) nebo mechu. Rostlinky si dávala děvčata do bot, zašívala je do oblečení nebo do polštářů. Z území Slezska se praktikoval zvyk vití věnečků z mateřídoušky, které dívky tajně nechávaly na nějakém místě svým milovaným mládencům. Lásku měl takový věneček jistě probudit, pokud ho měl chlapec pod polštářem. Také se věřilo, že pokud si svobodné děvče zašije v šatech pod levou paží snítku rozmarýnu, bude si ji namlouvat bohatý ženich. 

Přinést lásku měla také některá zvířata, v našem prostředí se při tom spoléhalo především na žáby, zejména zelené rosničky. Milostné čarování s rosničkami však bylo poněkud drastické a dnes by ho ochránci přírody tvrdě odsoudili. Žába se totiž musela dát do mraveniště, a to v jediný den roku – v předvečer dne svatého Jiří. Když z ní zbyly jenom kosti, sloužily pro přivolání lásky. Na to se používaly drobné kostičky připomínající svým tvarem háčky, které se měly vysněnému mládenci vložit do oblečení nebo pod polštář. Kosti žáby bylo možné také rozdrtit na prach a vmíchat dotyčnému do jídla nebo do pití. Někdy se k tomuto účelu používaly i hadí kosti, přičemž had musel zemřít stejně krutou smrtí jako žába. S hady praktikovali milostná kouzla mládenci v oblasti Vizovicka, kde se vydávali do hor, tam chytili hada a uřízli mu hlavu. Tu pak museli naplnit hrachem a nosit ji při sobě do té doby, než hrách vyklíčil. Klíček z hrachu chlapec vložil své vyvolené dívce nenápadně do kapsy, aby se do něj brzy zamilovala. K čarování mládenci využívali také jiná zvířata, která musela za přivolání lásky rovněž bohužel zaplatit životem. K opětování citů měl chlapec zabít netopýra a jeho krví si napsat na pravou ruku jméno vyhlédnuté dívky. Vzplanutí lásky si mladíci zajišťovali také tím, že zabili kočku a zakopali její tělíčko pod práh vchodu do kostela.