Medvěd, zvíře uctívané i obávané. Už od dob starých legend a pohádek

Již naši pravěcí předci si všimli toho, že medvěd na jaře po dlouhé zimě „zázračně vstane z mrtvých“. Když k tomu ještě přidali fakt, že je medvěd zvíře velké a silné, měli ho ve značné úctě. Vnímali ho jako pána lesa a věřili, že jako jediné zvíře má schopnost porozumět lidské řeči. V některých kulturách býval medvěd spojován s lesními božstvy. Medvědí kůže nebo amulety vyrobené z kostí či zubů zvířete měly zajistit medvědí sílu svému nositeli.

Staré izraelské kmeny oproti tomu na medvědy pohlížely spíše se strachem a opovržením. V biblickém Starém zákoně jsou totiž medvědi popisováni jako krvelačné a člověku nebezpečné šelmy. V průběhu středověku se pak objevovaly ve společnosti oba pohledy na medvědy, tedy obava i úcta. Medvěd se pro svou sílu dostal do erbovních pověstí i šlechtických znaků. Kdo skolil medvěda, ten prokázal obrovskou odvahu. Postupem času, ještě ve středověku, ovšem medvěda coby krále zvířat vystřídal lev.

Medvěd se objevuje v celé řadě starých legend a pohádek. Známé jsou třeba příběhy, v nichž je princ (či jiná významná postava) zakletý do podoby medvěda. V jedné ruské pohádce zase vystupuje medvěd jako únosce malé dívky Mášenky, která s ním nějaký čas žila, než utekla zpět za svými rodiči. V Rusku má medvěd dodnes zvláštní postavení a je dokonce vnímán jako jakýsi neoficiální národní symbol. Medvěda má ve znaku Madrid, hlavní město Španělska, k čemuž se váží rovněž legendy. Když bylo toto město ve středověku zakládáno, žilo prý v jeho okolí v lesích mnoho medvědů. A podle jedné pověsti měl právě blízko Madridu obávaného medvěda zabít sám král Alfons XI.

Od středověku jsou také doloženy snahy člověka ochočit si medvěda. Tehdy dokonce vznikla profese medvědáře, tedy muže putujícího s ochočeným medvědem od města k městu, kde se zvířetem předváděl nejrůznější dovednosti. Za to dostával od přihlížejících drobnou almužnu. V této souvislosti je nutné zmínit, že medvědi bývali často týráni, trpěli hladem a stresem. V důsledku toho brzy uhynuli, nebo napadli či usmrtili svého majitele. Někdy v průběhu 19. století medvědáře začali střídat krotitelé zvířat v cirkusech. A ani zde zvířata mnohdy nežila v dobrých podmínkách.

Také v poměrně nedávné historii, v 19. a 20. století, měl medvěd své specifické místo v lidské společnosti. Na počátku minulého století kupříkladu medvědy začaly ve velkém milovat děti, na trhu se totiž objevil plyšový medvídek. Ten úplně první byl vyroben v říjnu roku 1902 a brzy nato byl produkován ve velkém množství. Před první světovou válkou se tato hračka těšila velké oblibě zejména ve Spojených státech amerických a v Německu, což byli zároveň dva největší výrobci plyšových medvídků. Během první světové války pak ženy dávaly tato malá plyšová zvířátka svým manželům a synům, kteří museli jako vojáci narukovat na frontu, a to jako talisman pro štěstí.

V roce 1925 se další medvídek stal hrdinou dětí, a to medvídek Pú, kterého stvořil spisovatel Alan Alexander Milne. Během následujících let vyšlo několik dalších knih s tímto medvědím hlavním hrdinou, příběhy o něm se brzy začaly šířit i za hranice Anglie. Stejně tak se knihy začaly překládat, postupně do více než padesáti jazyků! Filmovou animovanou podobu dal medvídkovi Pú a jeho zvířecím přátelům Walt Disney, a takto je velmi oblíben dodnes.

Během druhé světové války se zrodil další medvědí hrdina, a to na bitevním poli. Před 80 lety, v květnu roku 1944 pomohl Spojencům vyhrát bitvu o Monte Cassino. Polským vojákům tehdy medvěd nosil těžkou munici. Na frontě se svým medvědím společníkem žili vojáci několik let a dali mu jméno Wojtek. Ochočili si ho, když byl ještě malé medvíďátko – to si ho přivezli z Persie. Medvěda si hýčkali. Krmili ho dobrotami, hráli si s ním, vozili ho s sebou do bitev. Za statečnost mu udělili hodnost desátníka.