Umírání: Jak vlastně vypadá a jak jej naše tělo a mysl vnímají?

Říká se, že člověku před smrtí proběhne celý jeho život před očima. Jestli je to ale skutečně pravda se pokusili zjistit lékaři z izraelské nemocnice, kteří zkoumali myšlenky a pocity lidí, kteří měli nějakým způsobem blízko ke smrti. Výsledky jejich bádání zveřejnily americké vědecké magazíny.

Lidé, kteří přežili vlastní smrt, se zapojili do unikátní lékařské studie. Tým odborníků se v ní pokusil zjistit, jak probíhají poslední minuty našeho života. A byl velmi překvapen.

Ti, kteří měli ke smrti velmi blízko nebo si klinickou smrtí prošli, totiž mnohdy před očima skutečně viděli svůj život. Oslovení lidé totiž přiznali, že viděli několik událostí z vlastního života, které ale nebyly chronologicky seřazeny.

Tým lékařů z jeruzalémské nemocnice Haddassah analyzoval příběhy sedmi lidí, kteří se ocitli blízko smrti, a zjistil, že návrat ke vzpomínkám ze života může být způsoben tou částí mozku, která ukládá vzpomínky.

Jak je ale možné, že právě tato část mozku je při umírání aktivní natolik, že nám promítá v mysli obrazy našeho života? I na to lékaři našli odpověď, domnívají se totiž, že právě tato mozková část patří mezi poslední části postižené nedostatkem kyslíku a ztrátou krve. Proto je schopna pracovat i ve chvíli, kdy člověk ztrácí vědomí a pomalu umírá.

Podle lékařů se často jedná o vzpomínky, které jsou citově naplněné. Jeden z účastníků přiznal, že u nich neexistoval lineární průběh, a nedokázal proto odpovědět na otázku jak dlouho je prožíval a proč právě tyto konkrétní vzpomínky viděl.

"Bylo to, jako bych tam byl celá staletí. Nebyl jsem v době ani v žádném prostoru. Byl to okamžik a zároveň tisícovka let. Obě ale zároveň ani jedno," cituje studie jednoho z účastníků.

Podle lékařů ale není možnost spatřit vlastní život "výsadou" pouze umírajících lidí. Tvrdí, že znovuprožití životních událostí může potkat i zdravé jedince. Znázornění životních událostí a vzpomínek může být totiž vyvoláno i pod vlivem extrémních podmínek, jako je například psychologický nebo fyziologický stres.

Tělo se smrtí bojuje

Vědci podle magazínu Open Biology zjistili, že naše tělo po smrti nezemře. Naopak se snaží dát dohromady a zregenerovat se. Výsledky tohoto výzkumu by mohou pomoci pochopit procesy, které probíhají v těle pacientů například v konečné fázi rakoviny.

Podle studie nazvané Sledování dynamiky genových přepisů po smrti pracují buňky i poté, co přestanou pracovat tělesné orgány. Může za to zvýšení genové exprese, procesu, který kontroluje tvorbu proteinů nebo důležitých chemických reakcí probíhajících v našem těle. K tomu ale dochází pouze v některých případech.

Může se proto stát, že ačkoliv člověk zemře a orgány přestanou pracovat, buňky v lidském těle nikoliv. Tělo se ještě nějakou dobu snaží opravit samo sebe. Podle dosavadních zjištění jde navíc o vlastnost, kterou mají všechny živé organismy.

Mezinárodní tým vědců z Washingtonské univerzity pod vedením Alexe Pozhitkova zjistil, že tyto procesy probíhají například u ryb a myši. Věří proto, že genová exprese se vyskytuje u všech zvířat i u lidí.

I nová studie kanadských lékařů tvrdí, že po smrti život ani zdaleka nekončí. Zatímco postupně selhávají a odumírají jednotlivé orgány, mozek funguje dál. A poměrně dlouho.

Řádově se může jednat o jednotky až desítky minut, během kterých je tělo sice mrtvé a člověk už není při vědomí, elektrické vzruchy a impulsy v mozku ale stále fungují. A to relativně stejně jako u živé osoby.

Podle deníku Independent se lékaři na vlastní oči přesvědčili, že je jejich teorie pravdivá. Zatímco pacienti byli klinicky mrtví, tedy neměli puls a zorničky nereagovaly na vnější podněty, mozek stále fungoval. Pracoval na úplně stejné úrovni jako během hlubokého spánku.

Studie, kterou publikovala University of Western Ontario, dále uvádí, že mozková aktivita po klinické smrti není samozřejmostí. Podle lékařů ji lze pozorovat zhruba u 25 procent lidí, u zbytku lidí naopak mozek zkolabuje dříve, než srdce.

Podobné pokusy se dosud prováděly pouze na zvířatech a vědci proto věřili, že mozek umírá maximálně minutu po klinické smrti. U lidí je tato doba výrazně vyšší a nikdo zatím neví proč. Stejně tak lékaři netuší, proč se mozek každého člověka chová po smrti jinak.