Amerika bude opět velká. Politolog rozebral ambiciózní plány Joe Bidena

Zpět k Novému údělu

Uvedené období definovaly federální investice do infrastruktury, vědy a vzdělání, upozorňuje Zakaria. Poukazuje, že naproti tomu v posledních letech Washington utrácel peníze za soukromou spotřebu, prostřednictvím snižování daní či redistribuce.

Bidenův infrastrukturní plán je tak prvním velkým americkým finančním programem za pět desetiletí, který se soustředí na investice, konstatuje politolog. Přiznává, že federální rozpočet jako celek v posledních dekádách zdánlivě roste, ale podstatné je jeho složení, přičemž největší podíl na jeho nárůstu mají sociální programy, například Medicare a Medicaid.

"Klíčové investice se ve skutečnosti výrazně propadly," pokračuje komentátor. Připomíná, že Spojené státy dříve dávaly 3 % HDP do dopravní a vodní infrastruktury, přičemž toto číslo nyní kleslo ke 2 %, a zatímco dříve země bývala nezpochybnitelným světovým lídrem v základním vědeckém výzkumu a technologiích, dnes ji téměř dostihla Čína.

Bidenův plán se vrací k politice Nového údělu, soudí Zakaria. Poukazuje, že během velké hospodářské krize ve 30. letech americká vláda postavila či rozšířila na tisíc letišť, čímž vytvořila páteř moderní letecké dopravy, zatímco nyní Bidenův návrh předpokládá pomoc s vytvořením systému elektromobility skrze financování sítě půl milionu nabíjecích stanic.

Zákon o elektrifikaci venkova z roku 1936 přinesl proud na americký venkov, zatímco Biden navrhuje to samé s vysokorychlostním internetem, který podle něj v současné ekonomice hraje stejně důležitou roli jako kdysi elektřina, uvádí autor komentáře. Dodává, že Nový úděl byl sice v poměru k objemu tehdejší americké ekonomiky větší, ale i tak představuje jedinou platnou analogii k tomu, co současná administrativa navrhuje.   

Duch Nového údělu je dnes zoufale potřebný v nákladech, efektivitě a transparentnosti, deklaruje politolog. Připomíná, že Spojené státy dříve dokázaly stavět pozoruhodnou rychlostí - Washingtonův závěsný most, při otevření v roce 1931 světově nejdelší svého druhu, který spojuje Manhattan a New Jersey, byl například postaven za čtyři roky, rychleji a levněji než se počítalo. Proti tomu postavit 3 kilometry metra o třech stanicích na Manhattanu v roce 2017 trvalo nejméně 10 let a stálo 4,5 miliardy dolarů, uvádí Zakaria.    

Lekce efektivity

"Výstavba infrastruktury ve Spojených státech je bláznivě drahá," pokračuje autor komentáře. Odkazuje na zjištění listu New York Times, že prodloužení newyorského metra na Long Island bylo nejdražší stavbou svého druhu na světě, přičemž náklady sedminásobně překročily průměr.

New York si sice vede mimořádně špatně, ale i tak americká infrastruktura obecně často stojí násobně více než v Evropě, konstatuje Zakaria. Zmiňuje, že Paříž, Řím či Madrid dokážou prodlužovat linky metra levněji, přestože jde o mnohem starší města, kde platí ohromné regulace, tudíž typické výmluvy v newyorském případě neobstojí.

Jedna z nedávných studií zjistila, že náklady na americké dálnice se mezi 60. a 90. lety zečtyřnásobily, a to po odečtení rostoucích nákladů na materiál a cenu práce při započtení inflace, upozorňuje politolog. Důvodů je podle něj několik, například velké množství úřadů, nekonečná pravidla a posudky a zřejmě i korupce.

Problém podrobně řešil i expert Alon Levy z Newyorské univerzity a dospěl k závěru, že důvodů je nejméně osm, přičemž ten hlavní spočívá v tom, že Američané se nechtějí, případně se nedokážou dívat kolem sebe a učit se od jiných zemí, nastiňuje Zakaria. Tvrdí, že americký pocit výjimečnosti vedl k výjimečně špatnému systému výstavby infrastruktury.

"Proti tomu Nový úděl fungoval překvapivě dobře," píše politolog. Uvádí, že tehdejší Work Progress Administration na svém vrcholu zaměstnávala na 3 miliony lidí, více než jakákoliv soukromá společnost, což by při dnešním stavu populace znamenalo zhruba 10 milionů lidí, přičemž ji skvěle řídil Harry Hopkins, jeden z nejbližších spolupracovníků tehdejšího prezidenta Franklina Roosevelta. Správa údolí řeky Tenneseee zase překrývala sedm amerických států a spadalo pod ní na třicet vodních elektráren, poukazuje Zakaria.

Většinu prostředků vyhrazených pro Nový úděl pečlivě spravoval další blízký Rooseveltův spolupracovník, ministr vnitra Harold Ickes, který byl znám pro svou čestnost, efektivitu a spolehlivost, konstatuje autor komentáře. Doplňuje, že díky tomu Američané začali věřit, že vláda dokáže dobře realizovat velké věci, a pokud chce být Bidenova administrativa skutečně přelomová, musí se pokusit vyrovnat nejen ambicióznost Nového údělu, ale také jeho mimořádné provedení.