ROZHOVOR: 25 let od vrácení Hongkongu Číně. Liberální svobody Peking prezentuje jako zranitelnost, vysvětluje Rudolf Fürst

Velká Británie získala Hongkong v polovině 19. století v rámci tzv. opiových válek. Následně uzavřela v roce 1898 s Čínou smlouvu o „pronájmu“ širšího Hongkongu na 99 let. Ve své době byla podle některých historiků Londýnem chápána tak, že území ve skutečnosti navráceno nikdy nebude. Čínsko-britské společné prohlášení z roku 1984 však potvrdilo, že původní termín bude naplněn a Spojené království skutečně předá Pekingu kontrolu nad Hongkongem k 1. červenci 1997. Jaké byly motivy a pozadí této deklarace?

Čínou uplatňovaný nárok na vrácení Hongkongu byl legitimní, město leží na území čínského státu, jehož teritoriální rozsah odkazuje k dynastickému období. Pevninská Čína považovala postoupení Hongkongu Britům za výsledek nerovnoprávných smluv uzavřených pod vojenským nátlakem. Britské koloniální državy v Hongkongu byly zatíženy břemenem užitého násilí a mravně kompromitujícího obchodu s opiem. Rozhodující většina obyvatel Hongkongu jsou etničtí Číňané, hovořící kantonským dialektem. Pro ČLR bylo navrácení Hongkongu mimořádně důležitým politickým symbolem ukončení tzv. období ponížení Číny. S tímto pojmem často argumentuje moderní národní ideologie. Pro Velkou Británii je Hongkong mimořádně úspěšným projektem kolonialismu ve východní Asii, který se však stal v éře dekolonizace již neudržitelným.

Existovaly po roce 1984 na britské straně relevantní tendence záměr předat Hongkong, který představoval prakticky poslední významné britské koloniální území, ještě zvrátit?

Nezabývám se systematicky britskou historií. Jednání o navrácení Hongkongu probíhala v 80. letech, tedy v době, kdy byla ještě Čína na Západě vnímána jako komunistická velmoc, která se vydala žádoucím směrem tržních reforem a vedla prozápadní politiku zaměřenou proti Sovětskému svazu. Když doba pronájmu pevninské části Hongkongu, tzv. Nových teritorií (New Territories) spěla ke konci, ostatní městské části se statutem kolonie, tedy ostrov Hongkong a pevninská část Kowloon,  představující hlavní městské centrum,  by bez napojení na zásobovací a dopravní infrastrukturu z pevniny a bez rezervoáru pitné vody z pevniny neměly udržitelnou pozici. Britská strana si tedy diplomatickými jednáními o vrácení Hongkongu udržela ekonomické vazby, díky kterým patří mezi nejvíce efektivní evropské investory nejen v Hongkongu, ale i v celé Číně. ČLR měla také enormní zájem nenarušit mezinárodní a ekonomické přínosy Hongkongu a dokončit výstavbu důležitých infrastrukturních projektů, například systému městské hromadné dopravy - MTR - a nového letiště na ostrově Lantau.   

Čínská strana ve společném prohlášení přislíbila uplatňovat vůči Hongkongu princip „jedna země, dva systémy“. Můžete přiblížit, v čem spočíval a zda byl ve své době chápán spíše jako proklamace, nebo jasný a konkrétní závazek?

V Číně existuje v souvislosti s tradicí otevřených přístavů a koncesí, vynucených západními mocnostmi v 19. století, zvláštní jev právní duality, kdy v mezinárodních enklávách existovala souběžně jiná legislativa odlišná od zbytku země. Tento jev byl pragmaticky využit čínskou komunistickou vládou od 80. let pro ekonomické oživení, respektive tzv. otevírání se Číny. ČLR se postupně vymaňovala z mezinárodní izolace a důsledků embarg uvalených Západem proti komunistickému režimu. Vytvořením tzv. Zvláštních ekonomických zón (ZEZ) ČLR odideologizovala svůj pohled na ekonomiku a de facto uznala výhodnost těchto enkláv s výjimečným legislativním a správním systémem praktikování kapitalismu uvnitř státem řízeného socialismu ve zbytku země. Tyto ZEZ, těšící se podpoře politického vedení státu, nakonec co do počtu dramaticky narostly a existují dodnes. Ostatně s Hongkongem těsně sousedící ZEZ Šen-čen je příkladem moderního velkoměsta, které předznamenalo směr budoucí konjunktury Číny. Koncept jedné Číny a dvou či více systémů tak měl ukotvení v tradici a byl přijatelný pro svůj přesvědčivý ekonomický přínos, i přes ideologické zábrany části vládnoucí komunistické strany, protože v zásadě popřel základní ideologické postuláty o nepřijatelnosti kapitalistického systému a nutnosti zachování rovnosti lidí v socialismu. Navrácení Hongkongu bylo formálně dáno jako poskytnutí statutu „Zvláštní administrativní zóny“ se zachováním kapitalistického systému na 50 let.

Mezi lety 1984 a 1997, kdy došlo k jeho předání Číně, z Hongkongu emigrovaly stovky tisíc lidí. Hovoří se až o desetině celkové populace. Odrážela masová migrace nálady většiny obyvatel, nebo existovaly segmenty hongkongské společnosti, které s přičleněním ke komunistické Číně spojovaly pozitivní očekávání?

Navrácení Hongkongu vyvolalo obavy jeho obyvatel, jak komunistická vláda v Pekingu zasáhne do života města a jak podřízení městské správy a legislativy vůči nedemokratickému státu ohrozí práva a postavení obyvatel. Problém migrace byl dvojí: jednak přišly řádově stovky tisíc žádostí o občanství ve Velké Británii, USA, Kanadě, Austrálii a v zemích jihovýchodní Asie, a současně i desítky tisíc žádostí z pevninské Číny, včetně ilegálních pokusů o překročení hranic. Britská vláda garantovala vydání zhruba 3 miliónů zvláštních pasů pro obyvatele Hongkongu (British National Overseas Passports) pro účely cestování, ale bez nároku na získání občanství ve Spojeném království. Obyvatelé Hongkongu měli nárok na nové pasy Zvláštní administrativní zóny Hongkong, které poskytovaly výhodu snadného získání, či dosažení plně bezvízového styku do 40 zemí světa, včetně USA a Velké Británie. Počet emigrantů z Hongkongu od tragického roku 1989 a po předání Hongkongu se odhaduje v řádech stovek tisíc. S legálním přílivem Číňanů z ČLR celkový počet obyvatel ovšem mírně narůstal, až do současných zhruba sedmi a půl miliónu.  Protože západní média prezentují vždy názory části hongkongské populace, která má se soužitím s Pekingem a s krajany z ČLR problém, mínění zbytku, tedy velké většiny ostatních, kteří mají k navrácení Hongkongu spíše neutrální, či dokonce pozitivní dojem, zůstává málo zmapováno.

Jaké hlavní změny nastaly v Hongkongu po 30. červnu 1997? Naplnily se v tomto směru spíše optimistické, nebo naopak pesimistické predikce vývoje?

Hongkong má nadále status mezinárodního přístavu s vlastním celním a daňovým systémem, s vlastní měnou a vlastní burzou. Podstatnou měrou si zachovává i své autonomní legislativní prostředí. Tímto ekonomická autonomie a mezinárodní status zůstaly plně zachovány, neboť díky těmto atributům s napojením na zázemí v ČLR Zvláštní administrativní oblast Hongkong dlouhodobě plní své funkce. V prvních dvou dekádách se nenaplnily obavy ze zničení liberálně-kapitalistického charakteru Hongkongu, navíc obyvatelstvo - tradičně orientované na materiální stránku života ve stísněných poměrech nákladů na bydlení a udržení životní úrovně - bylo ve většině spíše apolitické. Výrobní činnost, kdysi pověstná, se postupně přesunula z města do pevninské Číny a Hongkong se přeorientoval ještě více směrem k oborům obchodu a finančních služeb. Problematickou sféru budoucnosti Hongkongu představuje jednak dodržování závazků ČLR umožnit rozšíření demokratických základů systému, evoluce volebního systému a tlak Pekingu na kulturní a politickou sféru směrem k sbližování s ČLR.

Hongkong zažil během čtvrtstoletí, kdy je opět součástí Číny, několik vln protestů. Nejrozsáhlejší probíhaly v letech 2019-2020. Odlišovaly se ve svém principu výrazněji od předchozích projevů nespokojenosti v letech 2003 a 2014?

Za vlády Britů nebyl Hongkong demokratický, ale liberální, s obstojnou profesionální úrovní exekutivy, ekonomické legislativy, soudnictví a médií. V Hongkongu ještě v 80. letech formálně neexistovaly politické strany, guvernér byl dosazen přímo z Londýna, členové parlamentu, tj. Legislativní rady (LEGCO), byli přímo jmenovaní guvernérem po konzultaci s ekonomickou lobby, exekutivu spolu vykonávali pod britským vedením hongkongští čínští profesionálové s dobrým vzděláním. Brity vyjednaný scénář zavedení a rozšiřování volebního práva po podepsání dohody v roce 1984 o navrácení Hongkongu pak představuje jeden ze zdrojů budoucí politizace atmosféry v Hongkongu, který vyústil až do nárůstu masivního protestního hnutí. Popudem byly především reakce na legislativní úpravy prosazované Pekingem s cílem korigovat působnost tzv. Basic law. Aktivními hybateli protestního hnutí se staly profesní elity, které se cítily tlakem z Pekingu ohroženy, zejména v případě lidí z byznysu, právníků a médií.     

První větší vlnu nespokojenosti přinesly protesty proti navrhovanému článku, resp. hlavě č. 23 „Zákona o odpadlictví, velezradě a pobuřování“, který do místní právní kultury vnášel znejišťující prvky politického zneužití. Každou vlnu nepokojů znásobila šířeji pojatá kritika nad rámec právní problematiky, která mířila na sporný výkon místní správy, která obtížně zvládala dobové výzvy. K těm patřily dočasný ekonomický propad v době asijské krize konce 90. let, ekologie, růst cen nemovitostí, problém chudoby a tlak Pekingu na zavádění tzv. vlastenecké východy ve školách. Narůstající pocit nespokojenosti přinášel stále větší míru polarizace, kdy se generační nároky liberálů pojí s radikálnějšími požadavky na demokratizaci systému, s protesty proti trestnímu stíhání aktivistů a s nároky na trestní odpovědnost exekutivy za násilí proti demonstrantům. Protesty proti zavedení tzv. Extradičního zákona v letech 2019-2020 přinesly doposud nejsilnější konfrontaci prodemokratické veřejnosti s městskou exekutivou co do míry použití násilí, i skryté intervence bezpečnostních sil ČLR. Jednotlivých protestních demonstrací se účastnily řádově i stovky tisíc osob, v ojedinělých případech dokonce přes jeden milion. Výsledkem byla doposud nejsilnější protikampaň ČLR, včetně trestních stíhání organizátorů protestů, která rozsah liberálních svobod nadlouho podstatně omezí.      

Podle mnohých pozorovatelů a odborníků dochází v Číně během vlády současného prezidenta Si Ťin-pchinga k postupnému, avšak výraznému utužování autoritářského režimu založeného na vládě jedné státostrany. V té souvislosti je často odkazováno právě na stále větší omezování politických a občanských práv v Hongkongu. Souhlasíte s tím, že Hongkong je v tomto směru vhodným „lakmusovým papírkem“ vývoje v Číně?   

Utužení vnitřních poměrů v ČLR vychází přednostně z vnitropolitického kontextu, kdy recentralizační a autoritativní politika prezidenta Si nacházela domácí podporu elit z obav z fragmentace moci uvnitř vládnoucí strany. Hongkong tento trend určitě také odráží, vyjevuje ale více mezinárodní souvislosti dané zhoršováním vztahů mezi ČLR a Západem a jeho asijskými spojenci.  Peking rozšíření demokratických reforem v Hongkongu nepřipouští a usiluje o upevnění politické kontroly. Vyhrocení situace v Hongkongu, kterou místní exekutiva nezvládla, a které vedlo k několikaměsíčnímu ochromění města, dává Pekingu argument, jak prohlásit nepokoje v Hongkongu za bezpečnostní hrozbu celému státu. Tím nárok zasahovat do autonomie Hongkongu posiluje, kromě zastavení politických reforem postihuje šířeji i oblasti médií, nevládního sektoru, školství a akademického prostředí. Západní svět adoruje asertivní protestní vůdce, avšak roli umírněné většiny, mediálně nezajímavé, nebere v potaz. Podstata krize je překryta odsouzením čínského autoritářství, které liberální svobody v Hongkongu stále silněji prezentuje jako systémovou zranitelnost a prostor pro intervenci Západu.