Nejstarší evropská ústava? Vznikla u českých sousedů a měla jepičí život

Polsko-litevský stát složený z polského království a litevského velkoknížectví zaujímal ještě během 16. století a v první polovině 17. století v Evropě velmocenské postavení. 18. století ovšem znamenalo růst závislosti na sousedních státech, tj. Habsburské monarchii, Prusku a Rusku. Původně efektivní systém s prvky republikánského zřízení se postupně měnil v anarchii. Pokusy zvrátit tento neblahý vývoj vedly roku 1764 k volbě Stanislava Poniatowského polským králem. Přestože na jeho zvolení dohlížela ruská armáda, nový král a oblíbenec carevny Kateřiny II. se snažil polský stát dostat z vazalského podřízení Rusku. Reformní pokusy Stanislava Poniatowského ovšem Rusové nepodpořili stejně jako velká část konzervativní šlechty sjednocené v tzv. Barské konfederaci. Vnitropolitická nestabilita a porážka Barské konfederace vedly k prvnímu dělení Polska v roce 1772, jež na úkor Habsburské monarchie, Pruska a Ruska ztratilo 1/3 území a obyvatelstva.

První dělení Polska vyvolalo mezi šlechtou potřebu dalekosáhlých změn, které by umožnily polskému státu přežít. Politický život začal vřít a objevovalo se stále více a více politických spisů a polemik o základních problémech země a její budoucnosti. Mezinárodní situace na konci 70. let 18. století se ukázala být pro reformátory příznivá.

6. října 1788 zahájil své jednání tzv. čtyřletý Sejm, jehož průběh obvykle netrval déle než šest týdnů. Většina zástupců zastávala protikrálovská stanoviska, ale zdaleka se nejednalo o jednolitou skupinu. K vůdcům opozice patřili jak obhájci starého systému, např. Franciszek Ksawery Branicki, Rzewuski a Stanislaw Szczesny Potocki, tak i horliví zastánci reforem jako Ignacy Potocki, Adam Kazimierz Czartoryski a Hugo Kollataj.

Rozšíření práv měšťanů

Podle internetových stránek polishworld.com došlo počátkem roku 1791 k urychlení práce na budoucí polské ústavě. 18. dubna 1791 vypracoval Sejm návrh zákona o královských městech, který byl později včleněn do ústavy z 3. května 1791. Města získala samosprávu a měšťané se mohli nově těšit podobným právům jako šlechtici. Proreformní vůdci se tímto způsobem snažili získat podporu široké veřejnosti. Návrh zákona o vládě, jak zněl oficiální název ústavy, byl úmyslně projednáván 3. května 1791, den po svátku velikonoc, kdy mnoho poslanců ještě nedorazilo zpět na jednání. V Sejmu získal většinu a po šesti hodinách živého diskutování král přísahal na ústavu. Posléze se všichni zúčastnění odebrali do nedalekého kostela a jako poděkování zazpívali píseň Te Deum laudamus. Tyto události nadšeně doprovázely shromážděné davy lidí.

Ústavou ze dne 3. května se z polsko-litevské unie stala konstituční monarchie, královský titul se napříště stal dědičným a došlo k ustanovení vlády odpovědné Sejmu. Jako státní náboženství bylo ustanoveno katolictví a dalším křesťanským církvím ústava zaručila toleranci. Šlechta si udržela zvláštní postavení ve státě a měšťané se dočkali rozšíření svých práv. Vesničané byli poprvé v polské historii uznáni jako součást národa. V intervalu 25 let mělo docházet k přezkoumávání ústavy a k jejím úpravám. 3. květen se stal národním svátkem.

Polsko pokrokovější než Francie

Řada evropských zemí pozitivně hodnotila vývoj v polsko-litevském soustátí. Anglický tisk obdivně psal o pokojném charakteru polské revoluce ve srovnání s krveprolitím ve Francii. Mezinárodní situace ale Polákům nepřála nic dobrého. Roku 1793 Prusko a Rusko v rámci druhého dělení Polska uzurpovaly jeho další území. O rok později vypuklo v polsko-litevské unii povstání pod vedením Tadeusze Kosciuszka, jež se snažilo razantně zlepšit postavení rolníků a přizpůsobit fungování státu vojenským potřebám.

Po porážce povstání a třetím dělení Polska přestal tento stát na 123 let existovat. Vzpomínky na ústavu z 3. května se pozvolna měnily v tradice, mýty a legendy. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 Sejm Polské republiky obnovil 3. květen jako státní svátek na počest ústavy z 18. století.

Polské ústavě jako nejstarší evropské konkuruje ústavní tradice ministátu San Marino. Jeho ústavu ale netvoří jediný dokument, nýbrž šest latinsky psaných knih z roku 1600. Nicméně, jak uvádí internetové stránky worldatlas.com, řada historiků a právníku ústavu San Marina jako nejstarobylejší ústavu neuznává. Velké množství textů, jež tvoří ústavní pořádek San Marina, totiž podle nich do kategorie ústav nespadá.