ROZHOVOR: 65 let od založení Evropského hospodářského společenství míra integrace překonala očekávání tehdejších politiků, uvádí politolog Kovář

Římské smlouvy nebyly prvním velkým projevem západoevropské integrace. Již v roce 1951 došlo k podpisu pařížské smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO). Jak výrazným skokem bylo založení EHS a EUROATOM o šest let později?

Skokem to bylo významným, jelikož se evropská integrace dostala z jednoho sektoru, tedy uhlí a oceli, na pole obecné evropské ekonomické integrace. Římské smlouvy tedy započaly proces obecné ekonomické integrace jdoucí za obzor jednoho sektoru ekonomiky. Zároveň si vytyčili za cíl vytvořit do roku 1970 celní unii a jednotný trh – prozatím bez termínu –, vytvořit nové společné politiky, z nichž nejdůležitější byla jistě společná zemědělská politika, ale cílem byla i například společná politika dopravní.

Zároveň pro mnohé byla zlomem ohledně blízkého cíle integrace. Na počátku padesátých let bylo ještě mnoho elit přesvědčeno o tom, že lze brzy vytvořit Spojené státy evropské, v půlce let padesátých. Bylo jasné, že tomu tak není. Mnozí proto vnímali ekonomikou integraci jako nezbytný krok k budoucímu posílení integrace politické. Ekonomická integrace tak v očích některých elit byla nástrojem pro budoucí politickou integraci.

Projekt celní unie západoevropských států je často spojován s výrazným belgickým politikem Paulem-Henri Spaakem. Byl skutečně klíčovým hybatelem kroků, které k podpisu římských smluv vedly, nebo je záhodno připomenout i další aktéry?

Paule-Henri Spaak byl v roce 1955 vybrán jako předseda výboru, který měl projednat návrhy na oživení evropské integrace po tom, co zkrachovala vyjednávání o ustavení Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství v roce 1954. Jelikož byl přesvědčeným federalistou, byla jeho pozice ohledně pokračování evropské integrace poměrně jasná. Byl jedním z těch, kteří vnímali ekonomickou integraci nejen jako nástroj pro budoucí politickou integraci. Protože je spojen se zprávou o budoucnosti integrace – zmiňována je Spaakova či Bruselská zpráva –, která následně vedla k podpisu Římských smluv, je logicky považován za hybatele. Nelze však říci, že tam nebyli další, stejně významné osoby. Celý plán na prohloubení integrace směrem k vytvoření společného/jednotného trhu byl primárně plánem vycházejícím z tzv. Beneluxského memoranda, které navrhli ministři zahraniční Nizozemska, Belgie a Lucemburska Johan Willem Beyen  Paule-Henri, Spaak a Joseph Bech. Především role Beyena však byla klíčová při přesvědčování evropských kolegů, hlavně Francie, o vhodnosti ekonomické integrace, budování celní unie a společného trhu. Také bychom stále mohli zmínit Jeana Monneta, otce zakladatele EUSO, který za Francii a ze svého pohledu výhodnosti sektorové integrace prosazoval integraci v oblasti atomové energie. 

V dnešních dnech se v souvislosti s evropskou integrací často mluví o konfliktu celého projektu s konceptem státní suverenity. Jak to bylo v době založení Evropského hospodářského společenství?

Netřeba zapomínat, že v první polovině padesátých let zkrachovaly pokusy o vytvoření dvou společenství, značně federalistických, a to Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství. Částečně tomu bylo i z důvodů jejich značného možného narušení národní suverenity, i když to nebyl hlavní ani jediný důvod. Můžeme také zmínit neochotu Velké Británie a skandinávských zemí se evropské integrace v padesátých letech účastnit, a to právě z důvodu jejího příliš silného nadnárodního charakteru.  Není bez zajímavosti, že například Nizozemsko již v období vytváření ESOU bylo zemí s jistou mírou skepse – asi největší ze zakládající šestky – ohledně přílišného nadnárodního charakteru ESOU a později EHS a EUROATOM. Dnes naopak patří, již dlouho, mezi země spíše nadnárodně orientované. Dokonce na jeho naléhání byla institucionální struktura ESOU s Vysokým úřadem (dnešní Evropská komise) jako hlavní institucí doplněno o Radu ministrů reprezentující zájmu členských zemí. To se například Jeanu Monnetovi vůbec nelíbilo.

Takže tento rozpor mezi integrací a národní suverenitou existoval i tehdy. Na druhou stranu je potřeba dodat, že byla vnímána nevyhnutelnost nadnárodní integrace jako nástroje řešení opakovaných konfliktů v Evropě. Pokus z roku 1948 o spuštění evropské integrace skrze radu Evropy zkrachoval přesně proto, že byla institucí založenou striktně mezivládně, kdy nedocházelo k žádnému sdílení národní suverenity. Země zakládající šestky si uvědomovali, že nadnárodní integrace, kde dochází ke sdílení národní suverenity a tedy jisté kolektivizace údělu a osudu, je nevyhnutelná, pokud má integrace uspět jako tento nástroj. Existovaly tedy spory o tom, jaká má nadnárodní integrace být, ale ne o tom, jestli má být nadnárodní, alespoň v zemích šestky.   

Evropské hospodářské společenství se dočkalo prvního rozšíření v roce 1973. K původní šestici zemí, tedy Francii, Německu, Itálii a státům Beneluxu se připojily Velká Británie, Irsko a Dánsko. Šla jejich tehdejší motivace převážně po hospodářské, či spíše obecnější politické linii?

Hospodářské a skoro snad jen pouze hospodářské. Velká Británie založila v roce 1960 trucpodnik v podobě Evropského sdružení volného obchodu, kterým doufala, že dožene státy šestky k jednání o ustavení celoevropské zóny volného obchodu, tedy striktně mezivládní smlouvy bez dalších společných politik jako zemědělské atd. To se nestalo a zemím šestky se dařilo v šedesátých letech ekonomicky lépe než Velké Británii, která dokonce musela v průběhu šedesátých let devalvovat libru. Rozhodnutí Velké Británie bylo tedy striktně ekonomického rázu, tamní skepse ohledně nadnárodní integrace trvala. Irsko a Dánsko neměly příliš na výběr. Jejich ekonomické a obchodní provázání s Velkou Británií znamenalo, že nemohou být mimo ekonomický trh, jehož se Velká Británie účastní.   

Smlouva o EHS ve své preambuli operovala nejen ekonomickými faktory, ale explicitně zmiňovala, že projekt má zachovat a posílit mír a svobodu. Šlo spíše o vznešenou rétoriku, nebo naopak integrální a klíčovou součást celého projektu?

To byl integrální cíl již od založení ESUO. Takže ano, šlo o politickou rétoriku, vznešený cíl, který ale nelze redukovat pouze na toto politické prohlášení. Tento cíl informoval chování evropských politiků od konce druhé světové války. Ekonomická integrace byla vnímána častokrát nejen jako cíl sám o sobě, ale také jako nástroj pro dosažení jiného cíle, míru.

Římské smlouvy ustanovily nejen EHS, ale také EUROATOM. Atomová energie, jak smlouva samotná proklamovala, byla tehdy chápána jako zásadní zdroj pro další rozvoj. Její vnímání v dnešní Evropě je daleko méně jednoznačné. Kdy a na základě jakých událostí začalo nadšení z „jádra“ opadat?

Již při založení EUROATOM byly obavy, že jde o cíl Francie, jak využít kapacity a pomoc dalších evropských zemí pro svůj národní zájem. Přeci jen Francie byla jedinou jadernou velmocí – byť EUROATOM se týkalo pouze civilního využití jádra pro energetické účely –  a zájem na existenci EUROATOM měla jasně největší. Ostatní země to spíše trpěly, neboť chtěly vytvoření ekonomické integrace a společného trhu, což Francie tvrdila, že bude blokovat, pokud nedostane EUROATOM. Již od počátku byla tedy značná asymetrie v tom, jakou důležitost tomuto společenství jednotlivé členské státy přikládaly. To vedlo i k mnohem nižší investici politického kapitálu do tohoto společenství.

Jak na projekty, které z Římských smluv vycházely, nahlížet s odstupem pětašedesáti let? Naplnila dnešní Evropská unie ambice politiků, kteří stáli u zrodu integrace kontinentu? Nalezneme oblasti, ve kterých EU vize zainteresovaných západoevropských politiků z padesátých let překonala?

Naplnila i nenaplnila. Paul-Henri Spaak by asi doufal, že ekonomická integrace povede k vytvoření jakéhosi federálního útvaru v horizontu několik dekád, a to se nestalo. Jiní možná nedoufali v něco víc než vytvoření společného trhu. Ten však máme již od roku 1993 a v mnohém jsme ho dávno překonali. Integrace je nyní viditelně za hranicí pouhé ekonomické integrace, spolupracujeme v bezpečnostní, zahraniční či obranné oblasti. Máme bezhraniční prostor se spoluprací policejních a justičních orgánů a společnou vízovou, azylovou a migrační politikou. I samotná ekonomická integrace se dostala do spolupráce v oblasti sociálních politik, zaměstnanosti, jednotné měnové politiky a koordinace politik fiskálních. V těchto oblastech, ale i dalších, lze říci, že jsme dávno za tím, co si od integrace očekávali elity v padesátých letech.