KOMENTÁŘ | Česko se jede ztrapnit před celým světem

Principy Eurovize jsou vcelku jasné. Komu by nebyly, pro ty dokonce dvojice zpěváků a moderátorů Måns Zelmerlöw a  Petra Mede připravili v roce 2016 návod v podobě písně Love Love Peace Peace. Stačí hezký text, nějaké ty bubny, DJ, housle a šance na úspěch je zaručena.

Jistě, v praxi to tak lehké není, konkurence je silná a hudební styl se neustále vyvíjí, ostatně stačí se podívat kdo vyhrál před 20 lety a kdo loni. Každý rok se najdou silní favorité, kteří zaujmou diváky jednoduchou, ale osobitou, populární a melodickou písní, nebo naopak procítěnou baladou plnou slz, dojetí a emocí. 

Mezi tím se nacházejí zpěváci, kteří jsou ve svých zemích populární, ale jejich písně nevyčnívají z davu. Své fanoušky si najdou, ale na výhru to prostě nestačí. I přesto ale stanou ve velkém finále. Protože dvoukolové semifinále vyřadí ty, kteří na to, aby svou hudbou uchvátili svět, nemají. A s tím má Česko bohaté zkušenosti.

Zdejší hudba světu moc neříká. První tři účasti na Eurovizi byly naprostý propadák a Česko se na několik let stáhlo. Pak si sice nevedlo úplně špatně, ale svého největšího vrcholu se dočkalo až loni. Ačkoliv Mikolas Josef nevyhrál, přesto nás dostal do první desítky. A vcelku zaslouženě.

Jaký byl jeho recept na úspěch? Prakticky stejný, se kterým vyhrála Netta a její píseň Toy. Nenároční text, melodická hudba, svižné pasáže, píseň si může poměrně lehce každý zabroukat a nevylámat si při tom jazyk. Česko vsadilo na zpěváka, který v Česku nevedl žebříčky hitparád, měl ale charisma, oplýval zdravým sebevědomím, nebál se a dokázal se hrdě postavit před diváky ze čtyř desítek zemí světa.

Něco podobného letos zřejmě nezažijeme. Z nuzného výběru osmi českých semifinalistů byli Lake Malawi tou nejlepší volbou, a nikdo o nich netvrdí, že neumí dělat hudbu, otázkou ale je, jestli umí dělat hudbu na světové úrovni. Jak ukázala historie, neumí to ani v Česku populární Kabát, který u nás vyprodává koncerty. V zahraničí ale nezaujal absolutně nikoho, jak ukázalo bodové hodnocení.

Lake Malawi ale obrovské stadiony nevyprodávají. Je to malá kapela klubového charakteru, která sice koncertuje po světě a dělá předskokana prestižním světový hvězdám, své fanoušky ale teprve sbírá. Má na to, aby se vypracovala na národní úroveň, ale ne teď a takhle. Musí k tomu dozrát. 

V zahraničí ale k Eurovizi přistupují o poznání jinak. Nezřídka narážíme na zpěváky či kapely, které jsou doma hvězdami, soutěž vnímají jako klání národního charakteru, v němž jde o hrdost a prestiž, a například v Rusku je stejně populární, jako hokej. 

Česko ale nejsledovanější nesportovní událost na světě moc neuchvátila, a ostatně není se čemu divit. Poté, co naše kapely odjížděly domů s posledními místy, hrdost mnoha Čechů rozhodla, že svět jednoduše nemá hudební vkus. 

Ve skutečnosti je ale možná jen těžké si přiznat, že stejně jako naše filmy v zahraničí prorazí jen velmi výjimečně, stejné je to i v hudbě. Ostatně stačí zabrousit na sociální sítě oficiálního profilu Eurovision Song Contest a přečíst si hodnocení diváků. O Lake Malawi se dočteme, že jsou "trapní", "otravní", "hrozní", "v poslední pětce" apod. 

Samozřejmě jde o malý vzorek lidí na to, aby to o něčem vypovídalo, první reakce jsou ale rozpačité a pobavené, či jednoduše smutné. Po Mikolasi Josefovi od nás totiž někteří zahraniční diváci očekávali víc. A každá země by se měla snažit poslat takového zástupce, jehož hudba osloví miliony lidí, který dokáže během jednoho večera zaujmout stamiliony diváků u televizních obrazovek, a uspořádat tak velkou šou, které se v Česku zřejmě nikdy nedočkají.

To je prakticky jediná výhoda, na které Lake Malawi mohou stavět. S koncertováním mají nějaké zkušenosti, nestačí ale jen přijít na pódium a zazpívat. Během tří minut musí účinkující dostat diváky do varu, zaujmout je melodií a tu doplnit například světelnou a pyrotechnickou šou. Nebo nastoupit s tak srdceryvnou baladou, až slzy vytopí arénu. Bohužel letošní český zástupce ale asi neukáže ani jedno z toho.