Kdo zná tajemství mořského hedvábí? Na světě zbývá poslední žijící člověk

Každé jaro se ve skrytu noci a pod ochranou italské pobřežní hlídky dvaašedesátiletá Chiara Vigo oblékne do bílé tuniky, pomodlí se a po hlavě se vrhne do krystalově čistého moře malého sardinského ostrova Sant'Antioco. Takhle začíná příběh Eliota Steina, který Chiaru pro BBC zpovídal.

Chiara využívá světla měsíce, aby se neztratila. Potopí se 15 metrů pod hladinu, kde se dostane k izolovaným jeskyním a travnatým lagunám, které ženy v její rodině držely v tajnosti po 24 generací. Použije pak malý skalpel, aby opatrně ořezala tenoučká vlákna rostoucí ze špiček ohrožených středomořským mušlí pinna nobilis.

Je třeba asi 100 potopení, aby získala 30 gramů použitelných vláken. Ta vznikají, když sliny tohoto měkkýše přijdou do kontaktu se slanou vodou a změní se v pevný keratin. Až po nasbírání dostatečného množství Chiara může začíst čistit, příst a tkát jemné nitě.

Říká se tomu byssové nebo také mořské hedvábí, které je jedním z nejneobvyklejších a nejchtěnějších materiálů na Zemi. Dnes je Chiara poslední známou osobou na světě, která stále ví, jak sklízet, zpracovávat, barvit a vyšívat mořské hedvábí v krásných vzorcích, které se ve světle lesknou jako zlato.

Ženy v Mezopotámii mořské hedvábí užívaly k vyšívání oblečení svých králů mezi 5 000 lety. Prý z něho byly šité oděvy krále Šalamouna, náramky pro egyptskou Nefertiti a roucha pro kněze, papeže a faraony. Je zmíněno na Rossetově desce, zmiňováno téměř padesátkrát ve Starém zákoně. Lidé se domnívají, že právě toto hedvábí měl Mojžíš položit na oltář ve svatyni.

Nikdo si není jistý, jak se ženy v rodu Vigo dostaly ke zpracovávání hedvábí ani proč, ale již přes 1 000 let se techniky, vzorce a recepty na barvy předávaly z matky na dceru. Každá žena si informace držela v tajnosti, než přišel čas, aby je předala své dceři, neteři či vnučce.

Chiara žije v malém bytě a pracuje na 200 let starém tkalcovském stavu. Pokoj zdobí nádobky s indigovými a jantarovými tekutinami a certifikát potvrzující její rytířský řád Italské republiky. Ten prý leží na zemi. „Jestli chcete vstoupit do mého světa, ukážu vám ho. Ale musel byste zde zůstat celý život, abyste mu porozuměl,“ usmála se na Steina.

Toto starodávné umění se Chiara naučila od své babičky, které 60 let učila tradiční tkaní vlněných vláken na manuálních tkalcovských stavech. Pamatuje si, že ji babička učila potápět se v době, kdy jí byly 3 roky. Ve dvanácti Chiara seděla na polštářku a tkala na stavu.

„Babička ve mně utkala tapisérii, kterou není možné rozplést,“ prohlásila Chiara. „Od té doby jsem svůj život zasvětila moři, stejně jako ty, které žily přede mnou.“ Chiara je v současné době su maistu, což znamená mistr v sardinštině. Může být jen jeden maistu, a abyste se jím stali, musíte svůj život zasvětit učení se technik od současného maistu.

Chiara, stejně jako třiadvacet žen před ní, za svou práci nikdy nedostala ani korunu. Ječ vázána posvátným „Mořským slibem“. Ten uvádí, že byssové hedvábí by nikdy nemělo být koupeno či prodáváno. I když Chiařiny práce visí v muzeu Louvre, Britském muzeu i Vatikánu, ona sama v bytě nemá ani kousek tohoto hedvábí.

Žije ve skromném bytě se svým manželem. Přežívají z jeho důchodu, který získal jako uhelný horník, a dotací návštěvníků, kteří se do Chiařiny dílny podívají. Podle Chiary můžete byssové hedvábí dostat jedině jako dárek. Věnovala kousky papeži Benediktu XVI. a dánské královně. Více však věnuje dárky pro nově oddané páry, křtěné děti a ženám, které doufají, že otěhotní.

„Byssové hedvábí nepatří mě, ale všem. Prodávat ho by bylo jako profitovat ze slunce či vln,“ vysvětlila Chiara. To však nikoho nezastavilo od pokusů. Nedávno za Chiarou přišel japonský obchodník a chtěl koupit její nejslavnější kousek „Lev žen“ za 2 a půl milionu Eur. Výroba tohoto kousku 45 centimetrů na 45 centimetrů Chiaře trvala 4 roky a ona ho věnovala všem ženám. „Řekla jsem mu ‚Ani náhodou‘. Ženy světa nejsou na prodej‘,“ prohlásila.

Podle autorky knihy o mořském hedvábí, hedvábí a lnu Małgorzaty Biniecky se do roku 1930 byssové hedvábí vytvářelo v Tarantu v Itálii. „Jedna žena tam zavrhla Mořský slib a pokusila se zavést komerční byssový průmysl,“ uvedla Biniecka ve své knize. „O rok později její obchod zbankrotoval a ona záhadně zemřela.“

Jak vlastně tato díla vznikají?

Po sklizení surových vláken je musí zbavit soli namočením do čisté vody na 25 dní, vodu mění každé 3 hodiny. Jakmile uschnou, pročesává vlákna mykacím kartáčem, aby se zbavila zbývajících nečistot. Pak přijde nejtěžší část.

Musí oddělit každé vlákno zlatého hedvábí od surového byssu. Vlákna jsou třikrát jemnější než lidský vlas, Chiara musí užívat lampu a lupu, zatímco jemně vytrhává každé zlaté vlákno malou pinzetou. „Zdá se, že je to snadné, moje prsty tohle ale trénovaly 50 let,“ vysvětlila.

Pak se manuálně pustí do omotávání hedvábí kolem dřevěného vřetene, zpívá si u toho v sardinštině. Když vlákna vytvoří dlouhou nit, popadne nádobu s kalnou žlutavou kapalinou z police. Vlákno namočí do tajné směsi citronu, koření a 15 druhů mořských řas. Během vteřin se vlákno promění v pružnou nit, která se ve slunci krásně třpytí.

Nakonec Chiara vetkne hedvábí do lněné osnovy pomocí svých nehtů. Trvá patnáct dní extrakce a barvení čistého byssu, aby vznikl dostatek vlákna na upředení několika centimetrů. Některé kousky, jako dva gramy těžký kousek 50 na 60 centimetrů, trvá vyrobit 6 let.

Chiara zná 124 variací barev pomocí rostlin, květů a mušlí. „V rodině máme 140 vzorců a 8 z nich nikdy nebude napsáno, ty se předávají jen ústně,“ komentovala vzorce vytváření jejích děl. Po více než 1000 letech, kdy se tradice drží v jedné mateřské linii, se toto vlákno možná začne párat.

Podle tradice je dědičkou Chiařina nejmladší dcera Maddalena. Jako vlastní babička Chiara začala svou dceru učit potápění a vyšívání od mladého věku tří let. Je tam však problém. „Já a moje matka jsme velmi odlišné,“ řekla Maddalena Steinovi. Již dva roky žije v Dublinu. A neví, jestli by měla následovat toto umění k jeho smrti. Má pocit, že má nárok na vlastní život.

Chiara v roce 2005 založila jediné muzeum na světě, které se hedvábí věnovalo. Minulý podzim se jednoho dne vzbudila a zjistila, že vláda muzeum zavřelo. Problémem prý byl elektrický systém budovy. Podle ní však město chtělo, aby si účtovala vstupné a zaznamenala veškerá tajemství. „Budu tento posvátný slib chránit tak dlouho, dokud dýchám!“

V současné době dva umělci vybírají peníze, aby si Chiara mohla ponechat svou dílnu, v níž pracuje. Pokud do listopadu 2018 nevyberou 85 000 euro, město prostor zabaví. Lidé se pak nebudou moci chodit dívat na její práci.