Pravé neštovice. Nebezpečné onemocnění, jehož epidemii zastavilo očkování

Pravé neštovice sužovaly lidstvo již v období starověku. Toto nebezpečné onemocnění se šířilo například ve starém Egyptě, kde mu zřejmě podlehl i faraon Ramesse V. Jeho mumifikované ostatky totiž nesou stopy této nemoci.

Nejstarší dochovaná písemná zmínka o pravých neštovicích pochází z pera lékaře Árona z Alexandrie, který žil na počátku 7. století našeho letopočtu. Jeho popis onemocnění je však dost nejednoznačný, a proto ho někteří odborníci na dějiny lékařství považují za popis spalniček. Áron zřejmě mezi spalničkami a neštovicemi nespatřoval rozdíl a vnímal je jako jednu chorobu. Rozlišení těchto dvou nemocí můžeme najít v díle perského lékaře Abú Bakra Muhammada ibn Zakaríja ar-Rázího, který v 9. století čerpal mimo jiné také z poznatků zmíněného Árona z Alexandrie. V 10. století se s pravými neštovicemi rozhodli skoncovat lékaři v Číně jakýmsi primitivním očkováním. Zdravým jedincům byly podávány usušené strupy neštovic, jednalo se tedy o první zaznamenaný pokus tzv. variolizace. Tento pojem označuje postup, kdy se oslabená forma onemocnění přenesla na zdravého člověka. Variolizace s sebou nesla poměrně vysoké riziko nákazy nejenom neštovicemi, ale i jinými chorobami.

V roce 1492 došlo nejenom k objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, ale také k rozvoji epidemií dvou onemocnění. Šíření nemocí úzce souviselo s nelezením nového kontinentu. Z něj se do Evropy dostala poprvé pohlavní choroba syfilis, Evropané do Ameriky zase dovezli pravé neštovice, které původní indiánské obyvatelstvo zabíjely ve velkém počtu. Podle některých historiků v jistých případech Evropané pomocí nákazy pravými neštovicemi Indiány systematicky likvidovali. Zaznamenána je například situace, kdy bylo záměrně Indiánům rozdáváno infikované ložní prádlo ve snaze mezi nimi onemocnění rozšířit, což se skutečně stalo.

K rozsáhlé epidemii pravých neštovic došlo v 18. století. Z tohoto období pochází nejvíce dochovaných záznamů o tomto onemocnění. Díky nim víme, že se nemoc projevovala zprvu horečkou, bolestmi hlavy a svalů a únavou. Později se objevila typická vyrážka, a to zejména v oblasti obličeje a na končetinách. Kvůli tmavým skvrnám na kůži se onemocnění také označovalo jako černé neštovice. Skvrny způsobovalo vnitřní krvácení, které zasahovalo i vnitřní orgány, v důsledku čehož nemocní umírali. Z dobových zpráv je také možné zaznamenat, že nemoc takřka nezasahovala děti v kojeneckém věku. Na našem území nabylo onemocnění epidemického rázu roku 1794 a poté mezi lety 1799 až 1801. Zaznamenaná úmrtnost dosahovala až 40 procent.

Již v roce 1721 se v Anglii započalo s procesem variolizace, kterou velmi propagovala žena jménem Mary Wortleyová-Montaguová. Ta se se znalostmi z oblasti prevence šíření pravých neštovic vrátila z Cařihradu, kde působil její manžel jako vyslanec.

Protože však způsob variolizace představoval značné zdravotní riziko, v květnu roku 1796 vyzkoušel britský lékař Edward Jenner poprvé vakcinaci, když devítiletému chlapci Jamesi Phippsovi aplikoval kravskou formu neštovic a po následném vyléčení choroby vakcínu pravých neštovic. Ty už chlapec neprodělal, a vakcína tak byla úspěšná. Jenner o svém úspěšném pokusu napsal článek do odborného periodika, což přispělo k rozšíření očkování proti této chorobě. Od britského lékaře si vakcínu roku 1799 vyžádal i švýcarský lékař Jean de Carro působící v Karlových Varech, který následně očkování propagoval v našich zemích.

Vzorem v oblasti očkování byla i Marie Terezie, která všem rodičům doporučovala, aby své děti nechaly proti neštovicím očkovat a sama tak učinila v případě svých potomků. Na počátku 19. století prosazovali očkování také duchovní, a to pomocí šíření speciálních edukačních brožurek. Od poloviny 19. století již byly vedeny jakési očkovací průkazy a očkování bylo k dispozici pro děti zdarma. Ovšem ne všichni rodiče nechávali své děti očkovat. Roku 1853 zavedla povinné očkování proti neštovicím Anglie, u nás k tomu došlo až roku 1919. V 60. letech minulého století se český epidemiolog Karel Raška zasloužil o zlikvidování tohoto onemocnění. Roku 1978 byly pravé neštovice oficiálně označeny za vymýcené onemocnění.