Levici zvoní umíráček? Známý politolog rozebral důvody a má jasno

Racionální závěr

Volební síla Demokratické strany dříve spočívala v tom, že zahrnovala širokou koalici od jižanských zastánců rasové segregace, příslušníků pracující třídy po severní liberály, vysvětluje Zakaria. Dodává, že dnes je tato koalice mnohem méně ideologicky rozevřená, ale hlavním problémem strany zůstává jednotné vystupování a mobilizace voličů.

Nejvíce znepokojivou zprávou pro demokraty z primárek v Iowě je mnohem nižší účast než v roce 2008, kdy voliče rekordně zmobilizoval Barack Obama, soudí politolog. Dodává, že účast byla podobná jako v roce 2016, která neoslnila, a přestože mnozí demokraté doufali, že odpor vůči prezidentu Donaldu Trumpovi stranu semkne, Iowa ukázala, že negativní energie sama o sobě nestačí.

Demokratický kandidát Pete Buttigieg poukázal, že každý demokrat, který za posledních 50 let usedl v Bílém domě, byl postavou nové generace, nikoliv politikem, který dlouho dobu zrál ve Washingtonu, připomíná Zakaria. Cituje Bittugiegova slova, že pokaždé, kdy strana vsadila na "bezpečného, etablovaného" kandidáta, přišla zkrátka.

"To je racionální závěr," pokračuje politolog. Připomíná, že Jimmy Carter, Bill Clinton a Barack Obama zvítězili, zatímco Hubert Humphrey, George McGovern, Walter Mondale, Al Gore, John F. Kerry a Hillary Clintonová prohráli.

Tento vzorec také hodně vypovídá o Demokratické straně, upozorňuje Zakaria. Vysvětluje, že zatímco demokraté dají spíše na "zamilovanost" do kandidáta, republikáni "drží linii", jsou disciplinovanější voličskou skupinou zaměřenou na vítězství.

Příkladem je podle politologa rok 2016, kdy téměř všichni protikandidáti Donalda Trumpa věřili, že pokud získá nominaci, "stranu to zničí", jak lapidárně shrnul senátor Lindsey Graham. Jakmile Trump ale nominaci získal, strana se za ním sjednotila a dnes jej podporuje 94 % republikánů, podotýká Zakaria.  

"Demokraté se však musí zamilovat," píše politolog. Konstatuje, že potřebují někoho, kdo je mobilizuje, aby přišli k volbám, přičemž musí působit jako přelomová postava, která reprezentuje novou generaci, nové myšlení.

V souboji populismu vždy zvítězí pravice

Problém Buttigiegova tvrzení není v historické nepřesnosti, ale v tom, že jeho vlastní kandidatura, ačkoliv je pozoruhodná a osvěžující, zřejmě oslovuje starší a bílé voliče, nikoliv mladší a příslušníky menšin, upozorňuje Zakaria. Zdůrazňuje, že nejatraktivnějším z možných kandidátů je pro mladé demokraty stále Bernie Sanders.

Sandersovy problémy jsou ale zjevné, deklaruje politolog. Poukazuje, že Spojené státy nejsou zdaleka tak vlevo jako on, byť je snadné nechat se svést myšlenkou, že Sanders reprezentuje novou vlnu, že mladí jsou otevřenější jeho myšlenkám a že vstupujeme do nového světa, kdy levicové myšlenky, které byly dříve považovány za nepředstavitelné se stávají součástí mainstreamové debaty.

Stejně argumentoval i lídr britské Labouristické strany Jeremy Corbyn a jeho příznivci, ale ta nedávno utrpěla nejhorší volební porážku od roku 1935, vyzdvihuje Zakaria. Dodává, že nejde pouze o labouristy, protože také francouzský socialista Benoit Hamon získal v roce 2017 v prezidentských volbách jen 6 % hlasů a v dalších západoevropských zemích, kde sociálnědemokratické strany v 90. letech získávaly průměrně přes třetinu hlasů, dostávají v posledních letech pouhou pětinu.

"Existuje mnoho vysvětlení, proč si levice vede špatně," píše politolog. Připomíná, že zmizela stará základna voličů z pracující třídy a mnoho mladých Evropanů dává přednost zeleným stranám. Za ještě důležitější ale považuje, že nejpalčivější otázky dnešní doby se ve skutečnosti týkají identity a především migrace.

Navzdory finanční krizi tak lidé nepřistupují na radikálnější levicová řešení a v době nejistoty a změny se neposouvají ekonomicky vlevo, ale kulturně vpravo, vysvětluje Zakaria. Dodává, že v přímém střetu pak pravicový populismus vždy porazí ten levicový.  

Ti, kteří v tomto prostředí uspěli, jsou spíše politiky, kteří oslovují střed, působí svěže a autenticky, jako francouzský prezident Emmanuel Macron, kanadský premiér Justin Trudeau či řecký premiér Kyriakos Mitsotakis, shrnuje politolog. Podotýká, že v jiných zemích, kde jsou u moci levicové strany - zpravidla v rámci vládnoucí koalice -, je politická scéna komplikovaná, dynamická a nelze z ní vyvodit jasné závěry.   

Jedno je však podle Zakarii zřejmé: demokratičtí kandidáti musejí letos zmobilizovat stranické voliče a semknout levicové a středové křídlo strany, což se ale zatím nikomu nepodařilo.