NÁZOR: Odchod z Afghánistánu neoslabí pozici Spojených států, tvrdí známý politolog

Když ocas vrtí psem

Zakaria čtenářům pokládá otázku, kdy a proč Británie anektovala Súdán. Obratem odpovídá, že se tak stalo v roce 1899 po půldruhé dekádě bojů, kdy proti sobě stáli britští vojáci a súdánské milice hlásící se k charismatickému islámskému vůdci, který se prezentoval jako Mahdí, tedy bohem vyvolený imám, ale Londýn jej považoval za fanatického teroristu.  

Historické poučení z těchto přemrštěných imperiálních cílů vztahuje politolog na odchod Spojených států z Afghánistánu. "Mnoho hlasů varuje, že to, co bude následovat, bude nestabilita a nakonec uchopení moci  Tálibánem," píše autor komentáře. Dodává, že dle tohoto scénáře se země opět stane základnou terorismu, proto někteří odchod odmítají a prosazují udržování stabilního a přátelsky nakloněného Afghánistánu.

Je pravda, že po 11. září 2001 Spojené státy a nejvyspělejší země světa vynakládají značné úsilí, aby bojovaly s teroristy, sledovaly je a bránily jim ve velkých útocích, přiznává Zakaria. Připouští, že skupiny jako al-Káida či Islámský stát byly díky tomu rozbity a staly se z nich neustále pronásledovaná lokální uskupení.

Ta ovšem operují především v nestabilních zemích jako Afghánistán, Mali a Jemen, což je dle politologa spíše argument pro celosvětový boj s terorismem, nikoliv pro trvalou okupaci jedné konkrétní země. Zakaria se ovšem domnívá, že úvahy, které vedly Spojené státy k okupaci Afghánistánu a Iráku, vycházely právě z imperiální averze vůči nestabilitě.

"V 19. století se Británie obávala, že nestabilita v Súdánu - vyvolávaná především islamistickými teroristy - se bude šířit a ohrozí britský přístup k Suezskému kanálu v Egyptě," vysvětluje politolog. Podotýká, že kanál byl tehdy klíčovou námořní cestou do Indie, která představovala "korunní klenot" britského impéria.    

Británie coby globální supervelmoc měla podobné obavy i v jiných částech světa, a tak posílala desetitisíce vojáků do různých válek, anektovala odlehlé provincie v Africe a Asii, včetně Afghánistánu, což ale se ale ukázalo jako obrovské břemeno, rekapituluje Zakaria. Britové podle něj dovolili, aby ocas vrtěl psem.

Paralela se současnými Spojenými státy není pochopitelně stoprocentní, ale Washington je dnes jedinou světovou supervelmocí, poukazuje politolog. Konstatuje, že by bylo nešťastné, pokud by Afghánistán opět ovládl Tálibán, tudíž by Spojené státy měly podporovat kábulskou vládu a spolupracovat s dalšími státy regionu - Čínou, Indií a především Pákistánem - na udržitelné dohodě o rozdělení moci v zemi.    

Washington ale nesmí ztrácet ze zřetele, což zřejmě pro Bidenovu administrativu platí, že americká vojska strávila v Afghánistánu dvě desetiletí, přičemž dosáhla toho, čeho se dosáhnout dalo - úspěšně oslabila al-Káidu a zabila Usámu bin Ládina, uvádí Zakaria. Zdůrazňuje však, že Afghánistán ale není klíčový pro pozici Spojených států coby globální mocnosti.

Kennanova poučka

"Největší chyba Británie během jejích imperiálních expedic na přelomu 20. století byla neschopnost rozlišit mezi klíčovými zájmy a těmi okrajovými," tvrdí autor komentáře. Do protikladu staví amerického studenoválečného stratéga George Kennana, jenž upozorňoval, že studená válka se odvíjí od malého počtu mocenských center, kterých na konci 40. let minulého století identifikoval pět - Spojené státy, Británii, Západní Německo, Japonsko a Sovětský svaz.  

Kennan soudil, že dokud bude Washington ve vztahu k Moskvě udržovat poměr 4 : 1, ve studené válce zvítězí, a tak prosazoval soustřeďování se na tato mocenská centra, vysvětluje politolog. Zmiňuje Kennanův názor, že je třeba určit, jaké oblasti jsou klíčové, které se musejí bránit vší silou a kde lze naopak takticky ustoupit. Míst toho ale Washington intervenoval všude ve světě, kde hrozilo převzetí moci komunisty, což bylo pošetilé a sebepoškozující, míní Zakaria. Deklaruje, že strategie musí vycházet ze zájmů, nikoliv instinktivní reakci na jakoukoliv hrozbu.

Henry Kissinger, který byl podobně jako Kennan realistou, choval z akademického pohledu skepsi vůči vietnamské válce, ale jako člen Nixonovy administrativy tvrdě podporoval pokračování této války při souběžném jednání o stažení amerických vojáků, připomíná politolog. Zmiňuje, že v soukromých rozhovorech s prezidentem nicméně Kissinger odmítal logiku, která vedla k americké intervenci - podle Kissingera nebylo podstatné, pokud Jižní Vietnam padne, a předpokládal, že americké veřejnosti to bude "ukradené", stane-li se tak až po odchodu amerických vojsk.

Jižní Vietnam skutečně padl, což vedlo k humanitární tragédii, která ale z dlouhodobého hlediska Spojené státy neparalyzovala, vyzdvihuje Zakaria. Připomíná, že jen pár dalších asijských států se ocitlo pod vládou komunistů, deset let po obsazení Saigonu již Reaganova administrativa jednala se Sovětským svazem z pozice síly a v roce 1989 padla berlínská zeď.

"Klíčový důvod pro zhroucení moskevského impéria byla pochopitelně jeho intervence v Afghánistánu, která vykrvila Sovětský svaz a oslabila jeho odhodlání," píše politolog. Shrnuje, že Sověti se v Afghánistánu angažovali z povědomě známých důvodů - povstalectví, vnitřního rozdělení země a strachu z nestability. Z toho Zakaria vyvozuje, že Kreml se tehdy měl řídit Kennanovou moudrou radou, což nyní platí také pro Spojené státy.