Čeká Kima tragický konec? Odborník hovoří o revoluci, která může změnit svět

KLDR není Libye

Snaha poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost Johna Boltona prosadit "libyjský model" - v rámci něhož režim Muammara Kaddáfího v roce 2003 upustil od svého dlouhodobého cíle vyvinout jadernou zbraň a o 8 let později byl svržen po západní vojenské intervenci - nedávno způsobila diplomatickou smršť, vedla k ostré reakci Kim Čong-una a dementi Donalda Trumpa, připomíná odborník. Zdůrazňuje, že ve skutečnosti mají obě situace jen málo společného.

Boltonovy komentáře, stejně jako následné poznámky o "libyjském modelu"  z úst amerického viceprezidenta Mikea Pence, stírají rozdíly mezi Kaddáfího Libyí a Kimovou KLDR, kritizuje profesor. Za zásadní rozdíl označuje skutečnost, že Libye nikdy jaderné zbraně nevlastnila, ačkoliv zprávy o tom, že Kaddáfí v roce 2003 souhlasil, že se jaderných zbraní vzdá, mohou vést k mylnému názoru, že jimi disponoval.

"Libye roky entusiasticky, avšak neefektivně vedla vlastní program zbraní hromadného ničení a když se konečně poddala tlaku západních sankcí, stále byla daleko od zařazení se mezi jaderné mocnosti," pokračuje Mueller. Vysvětluje, že Kaddáfí se vzdal těchto ambicí výměnou za obnovu vztahů se Západem, nicméně neobětoval ani ochranu, ani statut plynoucí z jaderného arzenálu, navíc dohoda neotevřela cestu k pádu jeho režimu, který o osm let později svrhli libyjští povstali a nálety NATO.

Vývoj jaderných zbraní ve skutečnosti v uplynulých 70 letech zastavilo mnoho zemí, včetně Kanady, Švédska, Brazílie, Egypta či Jižní Koreje, poukazuje politolog. Dodává, že pouze jediný stát však tyto zbraně skutečně vyvinul a následně se jich vzdal - šlo o Jihoafrickou republiku, která v roce 1993 oznámila, že o 4 roky dříve učila rozhodnutí zlikvidovat svůj malý atomový arzenál.  

Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán zdědily jaderné zbraně při rozpadu SSSR, byť bez možnosti odpálit je, a později je předaly Rusku, uvádí odborník. Za důležité považuje, že žádná z těchto zemí tehdy nepociťovala vážnou vnější hrozbu invaze či změny režimu, byť nejeden pozorovatel v té době předpovídal, že v případě Ukrajiny tento stav pravděpodobně nevydrží.

Íránská analogie

"Tudíž, pokud se Severní Korea vzdá jaderného arzenálu poté, co obětovala tolik pro jeho získání, bude to bezprecedentní," zdůrazňuje profesor. Soudí, že pokud vezmeme v potaz, jaké odměny či garance by přiměly Kima k denuklearizaci, americké vedení by nemělo předpokládat, že Libye bude příkladem.

Nikdo by si také neměl představovat, že vojenské snahy odzbrojit či zničit severokorejský režim, pokud denuklearizaci odmítne, by připomínaly tažení, které svrhlo Kaddáfího, varuje politolog. Připomíná, že v roce 2011, během horkých úvodních měsíců arabského jara chránilo převážně západní letectvo libyjské povstalce před zničením režimními silami a následně jim umožnilo zvítězit v občanské válce během sedmi měsíců, což stálo USA jen pár miliard dolarů a o život nepřišel jediný americký voják.

Libye byla malou zemí s relativně křehkým režimem, který čelil značné vnitřní opozici a nedisponoval prakticky žádnou schopností udeřit na své zahraniční nepřátele, podotýká politolog. Pro srovnání uvádí, že KLDR má čtyřnásobný počet obyvatel, tamní režim je dobře zakotven a má velkou armádu, která dokáže způsobit enormní škody za hranicemi země, ať již konvenčními nebo jadernými zbraněmi, bez ohledu na schopnost zasáhnout USA balistickou raketou.

"Kde bychom tedy měli hledat lepší analogii pro denuklearizaci Severní Koreje?" pokládá otázku expert. Za relevantnější příklad považuje dohodu z roku 2015, která zmrazila íránský jaderný program a od níž Spojené státy začátkem května oficiálně odstoupily.

Na rozdíl od Libye byl Íránu na cestě k získání výrazného jaderného arzenálu a podobně jako KLDR měl dobrý důvod domnívat se, že tyto zbraně mohou představovat záruku proti útoku supervelmoci, vysvětluje Mueller. Zdůrazňuje, že vyjednání dohody s Íránem představovalo dlouhý proces, v jehož rámci musely všechny strany slevit ze svých požadavků a bylo by naivní očekávat, že Pchjongjang bude ve srovnání s Teheránem ochotnější obětovat svůj skutečný, nikoliv pouze hypotetický jaderný arzenál.