O co jde Spojeným státům na Blízkém východě? Analytik má překvapivou odpověď

Výbušný region

S ohledem na dlouhý seznam soupeřících skupin můžeme Blízký východ označit za výbušný region, který nelze ponechat svému osudu, připouští Clark. Dodává, že v důsledku toho mají Spojené státy nyní v oblasti na 50 tisíc vojáků, kteří brání jejímu zabřednutí do chaosu, a navzdory opačným příslibům jejich počet narůstá, když během vlády současného prezidenta Donalda Trumpa došlo k posílení amerických jednotek v Saúdské Arábii, Iráku a Kuvajtu.

"Po více než dvaceti letech zoufalých krachů jedné vojenské akce v regionu za druhou by mělo být nyní zjevné, že pokud chce Amerika vytvářet na Blízkém východě stabilitu, pak musí stáhnout své vojáky a představitele," tvrdí analytik. Domnívá se, že pokusy zavést v regionu pořádek věci pouze zhoršily.

Navzdory populárnímu názoru amerického zahraničněpolitického establishmentu se tak podle Clarka neděje v důsledku nedostatečné vojenské přítomnosti Spojených států v oblasti, ale kvůli jejímu přílišnému rozsahu.

Problém tak velké vojenské silou spočívá mimo jiné v tom, jak ji Spojené státy využívají, míní analytik. Dodává, že Washington má vojáky v desítce blízkovýchodních zemí, a tak je těžké odolat svodům tuto vojenskou sílu nasadit, když už je k dispozici.

Pokud dojde na krize jako v Libyi a Sýrii nebo k politickému patu jako v Iráku, Washington pravděpodobněji sáhne po vojenském než diplomatickém řešení, naznačuje Clark. Deklaruje, že vojenská síla často vede k aroganci, třeba i dobře zamýšlené, a americký postup na Blízkém východě je dobrým příkladem.

"Naneštěstí pro lidi, kteří tam žijí, jsou politické záměry a politické výsledky často odlišné," pokračuje analytik. Za poučení z posledních tří dekád amerických intervencí označuje zjištění, že politika v cizích zemích je příliš složitá na to, aby zásah vnější supervelmoci nepřinesl nezamýšlené důsledky.

Je například dobře zdokumentováno, že dvě války v Iráku vytvořily podmínky pro vzestup Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL), připomíná Clark. Upozorňuje, že bezletová zóna nastolená po první válce v Perském zálivu neúmyslně poskytla bezpeční Abú Musabovi az-Zarkávímu, aby položil základ uvedené organizace.

Následná válka v Iráku a změna tamního režimu poskytla ISIL bojiště a umožnila mu zahájit celosvětovou verbovací kampaň, konstatuje analytik. Dodává, že na vrcholu své moci pak tato organizace ovládala stovky tisíc čtverečních kilometrů území, disponovala 20-30 tisíci bojovníků a snažila se svrhnout vlády v Iráku a Sýrii, ale také na Filipínách a v Nigérii.

Blízkovýchodní studená válka

"Znamená to, že Amerika vytvořila ISIL? Ne, pochopitelně ne," pokračuje Clark. Podotýká však, že americké intervence neúmyslně vytvořily příhodné podmínky, ve kterých organizace získala na síle, a bez nich by chalífát zřejmě zůstal nerealizovatelnou vizí osamoceného jordánského džihádisty.

Nejsou to pouze americké vojenské akce, co destabilizuje region - jde také o chování těch, které tyto akce chrání, zdůrazňuje analytik. Vysvětluje, že Blízký východ se momentálně nachází ve stavu, který mnozí označují za studenou válku mezi Íránem a Saúdskou Arábií, přičemž tyto dva státy spolu soupeří o vliv prostřednictvím zástupných sil.

• Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Spojené státy pak téměř za všech okolností podporují Saúdskou Arábii, což ji povzbuzuje k agresivnímu postupu, například vůči Jemenu, Kataru či Libanonu, uvádí Clark. Zdůrazňuje, že saúdská agrese je mimořádně tragická především v Jemenu, kde Rijád namísto diplomacie realizuje politiku, která podle OSN vytvořila nejhorší humanitární krizi světa.

Přestože jemenská válka se zjevně nachází v patu, Rijád nadále bombarduje nemocnice, svatby, vodárny a farmy, když se tvrdohlavě snaží vychýlit jazýček vah ve svůj prospěch, uvádí analytik. Deklaruje, že tuto bezohlednost umožňují bezpečnostní garance plynoucí z americké vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii, protože režim, který má ochranu jediné světové supervelmoci, si může počínat neústupně, a to, že Spojené státy vysílají do země další vojáky, pouze dále povzbuzuje tamní vedení.  

"Zvážíme-li, kolik nepořádku pramení z přítomnosti americké armády, člověk by očekával, že Spojené státy budou stavy svých vojsk snižovat, nikoliv navyšovat," píše Clark. Dodává, že po dvaceti letech neúspěchu vojenských plánů by takový scénář předpokládala většina lidí, ale Washington přesto region neopouští, a přestože dvě poslední americké administrativy zaměřily svou zahraniční politiku na odchod z oblasti, výsledkem je pouze zabředání do dalších konfliktů, kterých nechtěly a nechtějí být součástí.

Namísto stabilizace regionu, která by Spojeným státům umožnila soustředit se na jiné priority, se k jejich politice váže rozsáhlá síť vojenských aktivit, v důsledku čehož se Washington angažuje pokaždé, kdy se objeví problém, a často užívá sílu způsobem, který je kontraproduktivní, uvádí analytik. Sám proto doporučuje, aby Spojené státy odstranily z pomyslné rovnice své vojáky, aby se mohla nabídnout jiná řešení.