Bylo i hůř? Analytička popsala drtivou ránu pro NATO a možný začátek konce

Zoufale nutné strategické propojení

Poslední koncept schválilo NATO v roce 2010, tedy před anexí Krymu Ruskem a nástupem Si Ťin-pchinga do prezidentského křesla v Číně, poukazuje odbornice. Dodává, že sestavování dokumentu je náročný proces a výsledek zpravidla neuspokojí žádný z členských států, ale existuje i odlišný přístup, který by mohl skupince strategických plánovačů pod generálním tajemníkem Jensem Stoltenbergem poskytnout příležitost k překonání této politicky a vojensky výbušné éry.

Část členů aliance se zdráhá odpovědět na nepříliš lichotivý popis NATO z úst francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který hovořil o její "mozkové smrti", zahájením procesu, který by přiznal, že organizace má politické problémy a ty je třeba řešit, uvádí Conleyová. Doporučuje, aby takový proces začal seřazením hrozeb, které by mimo jiné odpovědělo na otázku, zda má NATO bojovat s terorismem a povstalci v Afghánistánu, bránit se ruské agresi, odrazovat Čínu od snahy o technologickou nadvládu, nebo nic z toho.

Politická a vojenská dimenze NATO zoufale potřebuje strategické propojení, něco jako verzi slavné zprávy Budoucí úkoly aliance pro 21. století, konstatuje analytička. Kritizuje, že 70. let po založení aliance se mezi politiky členských států vede diskuze, která se zdánlivě vyvíjí, ale je pořád stejná, což platí především o podvratné roli Francie.

Schůzky politiků NATO byly dlouhá desetiletí především doménou těch, kteří se zabývají mezinárodní bezpečností a obranou, upozorňuje expertka. Podotýká, že obsáhlá alianční prohlášení nebyla zrovna materiálem pro zvučné titulky, ale spíše důležitou směrnicí pro činitele NATO a vládní představitele členských států určující běžný chod aliance.

"Nedávno jsme vstoupili do nové éry, kde politické ohňostroje kvůli NATO a jeho dobru jsou na prvních stránkách novin," pokračuje Conleyová. Dodává, že ty sice vyzdvihují rostoucí rozpor mezi politickou a vojenskou rolí NATO, ale zároveň zastiňují skutečnost, že aliance již zažila horší dramata.

Obětovaný dialog

NATO v minulosti zažilo skutečné a hluboké politické rozdělení, které mnohdy plynulo z historicky silné vůle francouzských politiků vést evropskou obranu bez zapojení Spojených států, konstatuje analytička. Konstatuje, že Macronovo veřejné zpochybňování aliance není nic ve srovnáním s rozhodnutím jeho předchůdce Charlese de Gaullea z roku 1966, které vyčlenilo francouzské ozbrojené síly z vojenských struktur NATO a vedlo k přesídlení centrály organizace do Bruselu.

Francie sice zůstala v politických strukturách aliance a hlásila se ke kolektivní obraně na základu článku 5, přesto byl tento krok ve své době pro NATO drtivou ránou, upozorňuje Conleyová. Doplňuje, že země se nakonec do vojenských struktur vrátila v roce 2009.

"V roce 1966, stejně jako dnes, rostla frustrace Paříže z toho, že geopolitická rozhodnutí, která považovala za klíčová pro francouzské strategické zájmy, jsou činěna jinými," pokračuje odbornice. Soudí, Macrona k prohlášení o "mozkové smrti" zjevně vedl neustálý důraz kladený americkým prezidentem Donaldem Trumpem na obranné výdaje členských států a jeho nedávné nekoordinované rozhodnutí o stažení amerických vojáků ze Sýrie, stejně jako turecké rozhodnutí o vojenském zásahu v této zemi.

Francie není zajisté jediná země, která je z NATO politicky frustrovaná a působí rozvratně, deklaruje analytička. Za stejně rozvratné členy označuje Turecko a Spojené státy, ale upozorňuje, že energické a mnohdy prudké debaty umožňují alianci fungovat - ačkoliv z nich představitelé organizace nemají velkou radost - a objevují se v momentech transformace mezinárodního prostředí, k níž dochází i nyní.  

Šokující francouzské rozhodnutí z roku 1966 mohlo signalizovat začátek konce NATO, což se ale nestalo a o pouhý rok později aliance vydala závěry expertní komise pod vedením belgického ministra zahraničí Pierra Harmela, přičemž tato Harmelova zpráva - známá pod názvem Budoucí úkoly aliance - přemostila rostoucí propast mezi koncepty budování silnější obrany v Evropě proti sovětské hrozbě a otevření se dialogu s Moskvou a uvolnění.

Zpráva především ujistila, že NATO má dvě dimenze, politickou a vojenskou, a stala se strategickým rámcem aliance až do konce studené války, vysvětluje Conleyová. Připomíná, že NATO často volá po obnově svého politického rozměru, jak učinilo například v londýnské deklaraci z roku 1990, která byla vydána pouhých osm měsíců po pádu berlínské zdi, momentu velkých příslibů a změn, které přiživovaly nejistotu o budoucnosti aliance.

NATO od jiných aliancí vždy odlišoval politický dialog, deklaruje analytička. Konstatuje, že hloubka a kvalita tohoto dialogu byla naneštěstí obětována na oltář zachování jednoty NATO za každou cenu.