Dříve dominovali, dnes paběrkují. Politologové rozebrali krach evropské levice

Obecnější dilema

Debata o strastech labouristů se zaměřuje na britská specifika, brexitovou strategii strany a přínosy blairismu či corbynismu, poukazují akademici. Upozorňují, že Labouristická strana čelí mnohem obecnějšímu dilematu, protože poslední dekáda není příznivá pro evropskou sociální demokracii jako takovou a středolevicové strany, které v druhé polovině 20. století evropské politice dominovaly, utrpěly sérii porážek. 

Francouzská Parti Socialiste propadla v posledních parlamentních volbách na 8 % a nevykazuje znaky zotavení, německá SPD si vede nejhůř v poválečné historii a v nadcházejících zářijových volbách si zřejmě dále pohorší, připomínají autoři komentáře. Dodávají, že i pozice sociálnědemokratických stran, které jsou u moci, je slabá a v Evropě volebně nejúspěšnější švédští sociální demokraté měli po volbách v roce 2018 problém sestavit vládu. 

"Debata o neúspěchu levice se příliš často zaměřuje na minulost, táže se, proč sociální demokraté ztrácí tradiční voliče z pracující třídy," pokračují odborníci. Zmiňují argument, že se tak děje kvůli "zabloudění" sociální demokracie, která zašla příliš doleva v nových sociálních otázkách a zároveň příliš doprava v otázkách ekonomických. Považují jej však za přinejmenším neúplný a do značné míry zavádějící.

Hluboké změny v třídní struktuře Evropy znamenají, že přitažlivost klíčových sociálnědemokratických témat je stále více voličsky omezená, domnívají se Abou-Chadi a Gingrichová. Připomínají, že ještě v 80. letech bylo běžné, že děti opouštěly školu bez kvalifikace, méně než polovina evropských žen chodila do práce a pracující třída se soustřeďovala v těžkém průmyslu a výrobě.

Proti tomu je dnešní populace výrazně vzdělanější, vyzdvihují politologové. Jako příklad dávají Velkou Británii, kde se za posledních 20 let počet obyvatel s vyšší odbornou kvalifikací ve věkové skupině 25-34 zvýšil z 28 % na 52 %. Stejně tak většina žen chodí do práce a většina pracující třídy je zaměstnána v maloobchodu, službách a pečovatelství, konstatují odborníci. Vysvětlují, že tyto strukturální změny vytváří nové skupiny voličů s novými ekonomickými a sociálními zájmy.

"Podíváme-li se na to, co tyto měnící se voličské skupiny chtějí, celkově neplatí, že jsou sociálnědemokratická opatření neoblíbená, především mezi novou střední třídou," pokračují Abou-Chadi a Gingrichová. Odkazují na četné průzkumy, které ukazují, že velká část Evropanů podporuje silný sociální stát, ochranu zaměstnanců a kvalitní veřejné služby. Pokládají tedy otázku, co stojí za téměř univerzálním propadem sociálnědemokratických stran, když je jejich politika populární.  

Cestu ukazuje Biden

Autoři komentáře na rozdíl od dominantního výkladu soudí, že propad není výhradně způsoben vymizením voličů z pracující třídy. Mezi těmi, kteří v poměrných evropských volebních systémech ukazují svá záda sociálnědemokratickým stranám, totiž výrazně převažují vysoce vzdělaní lidé, kteří se přiklánějí buď k umírněné pravici, nebo k progresivní levici, poukazují experti. Za důležité považují to, že většina sociálnědemokratických stran příliš nepřichází o své voliče ve prospěch radikální pravice. Problém vidí v tom, že sociální demokraté nedokážou vytvářet program, který představuje jasnou vizi ekonomické politiky, ale zároveň se nezaměřuje pouze na ekonomiku.  

"V oblasti ekonomické politiky sociálnědemokratické strany zůstávají ústřední progresivní silou v Evropě," píšou politologové. Upozorňují, že v Británii například labouristická politika v prvním desetiletí nového tisíciletí výrazně zlepšila veřejné služby, omezila dětskou chudobu a pozvedla postavení milionů nízkopřijmových rodin. Také německá SPD strávila minulé desetiletí bojem za ochranu zabezpečení důchodů a mezd v koalici s křesťanskými demokraty, zatímco ve skandinávských zemích jsou sociální demokraté silní obránci sociálního státu, uvádějí autoři komentáře. 

V éře po globální finanční krizi ale sociální demokraté zjevně příliš nenabídli voličům, na které dopadla úsporná opatření, zaměřovali se na konkurenceschopnost, nikoliv na vizi férovější budoucnosti, míní akademici. Soudí, že spolu s tím, jak středopravicové strany umírnily své postoje v ekonomické a sociální politice, dokázaly přilákat někdejší středové a sociálnědemokratické voliče.  

Abou-Chadi a Gingrichová se rovněž tážou, nakolik se nečitelnost sociálních demokratů v ekonomické vizi přelévá do jejich sociální vize. Zmiňují známý názor, že odklon od progresivního přístupu k migraci, evropské integraci a genderové rovnosti by mohl sociálnědemokratickým stranám pomoci získat zpět voliče z pracující třídy. Domnívají se však, že s ohledem na vzestup nové střední a pracující třídy je tato strategie z dlouhodobého hlediska odsouzena k nezdaru a většina politologických výzkumů ukazuje, že klíčové voličské skupiny příliš neosloví ani z krátkodobého hlediska. 

"Voliči, kteří podporují levicovou ekonomickou politiku, tíhnou také k rovnějším genderovým vztahům, rasové rovnosti a zelenější budoucnosti," píšou autoři komentáře. Dodávají, že tyto voliče často podchycují zelení a nová levice, čímž sociální demokracii dále ždímají. 

Pakliže si za této situace sociální demokraté položí otázku co dál, měli by si podle politologů nejprve ujasnit, jak mohou zformovat široké a trvalejší koalice. Měli by překonat obraz pracující třídy coby bílých mužů z výroby s konzervativními sociálními názory, protože ve skutečnosti je dnešní evropská pracující třída etnicky rozmanitá a často progresivně orientována, a to i v horkém tématu migrace, doporučují Abou-Chadi a Gingrichová.

V tomto směru jsou britští labouristé v lepší pozici než mnoho jejich evropských protějšků, jelikož mobilizace strany v uplynulém desetiletí přinesla velké množství nových voličů, poukazují odborníci. Dodávají, že zatímco ve Francii a Německu byl průměrný věk sociálnědemokratického voliče 58, resp. 57 let, v Británii to je 45 let. 

Pro sociální demokracii je výzvou nadbíhat těmto mladším voličům širším programem, míní politologové. Ze zkušenosti s administrativou amerického prezidenta Joe Bidena vyvozují, že zformulování viditelnější progresivní strategie v makroekonomické politice při podpoře pracovních i lokálních organizací může být do budoucna vítěznou cestou.