GLOSA: Putin si rozpoutáním války zajistil místo v dějinách. Pozitivně hodnocen nebude

Putinovy akce jsou z pohledu poválečných evropských dějin bezprecedentní. Ano, i po roce 1945 se na „starém kontinentu“ bojovalo, nedošlo však k napadení suverénního nezávislého státu se zjevným cílem uzmout velkou část jeho území, případně zcela zpochybnit jeho právo na existenci (jak naznačuje pondělní zuřivý projev kremelského autoritáře). V tomto směru jsou stávající události historickým mezníkem, který značí novou éru.

Přesto nejde o návrat studenoválečného světa, jak někteří komentátoři uvádějí. Soupeření mezi tehdejšími supervelmocemi, byť i to pochopitelně přinášelo velké krize s potenciálně apokalyptickými důsledky, se totiž vyznačovalo ve zpětném pohledu značnou stabilitou mezinárodního systému. I proto je bipolární řád mnohými odborníky považován za historickou kuriozitu.

Studenoválečná stabilita vyplývala mimo jiné z předvídatelnosti jednání. Přinejmenším od Stalinovy smrti se vůdčí představitelé obou supervelmocí, tedy i Sovětského svazu, chovali víceméně racionálně. Někteří z nich sice vedli nátlakovou politiku, často na hraně války a rachotili ničivými arzenály, vyhodnocovali však pozice druhé strany i konsekvence případné další eskalace napětí. Tváří v tvář ničivým důsledkům, ať už vojenským, politickým či ekonomickým dokázali ustoupit.

Studená válka navíc byla svým způsobem produkt po roce 1945 posilují představy, že válka jako taková je cosi přežitého, nepřijatelného, alespoň v „civilizovaném světě“. Jistě, vedly se zástupné vojenské konflikty, avšak zpravidla na vzdálené periferii, nikoliv v centru dění. Vladimir Putin nyní ukázal, že taková myšlenková východiska zavrhl.

Současný kremelský vládce zároveň opustil racionalitu. V posledních týdnech dostával razantní signály, že cena, kterou Rusko za případný vojenský vpád na Ukrajinu zaplatí, bude enormní. Sázky byly nastaveny vysoko, přesto se Putin ukázal jako politik, který přestal kalkulovat s riziky a je ochoten vsadit vše na jedinou divokou kartu, nehledě na potenciálně zničující následky.

Právě v tomto je třeba spatřovat důvod, proč navzdory masivnímu soustředění ruských vojsk na ukrajinských hranicích stále zaznívaly z mnoha stran hlasy, že k otevřené agresi nakonec nedojde. Vojenský úder se jevil jako příliš iracionální, potenciální zisky neodpovídaly možným škodám.

Co může Putin a s ním celé Rusko nyní očekávat? Útok na suverénní evropskou zemi více semkne Západ. Může posílit euroatlantickou vazbu podobným způsobem, jako události z roku 1948, které uspíšily integraci Západu ve vojenské oblasti. Pokud se ruský vládce v minulých týdnech hlasitě oháněl údajným ohrožením, které má jeho zemi plynout z vojenských opatření Severoatlantické aliance v předchozích pětadvaceti letech, poslední eskalace sotva povede k jejich revizi.

Pravděpodobné je naopak zintenzivněné zbrojení a je otázkou, jak chce v tomto směru Rusko Západu konkurovat. Nezapomínejme, že jeho ekonomika dosahuje přibližně poloviny objemu ekonomiky Kalifornie, jednoho z padesáti amerických států.

Ruské hospodářství navíc zjevně čekají razantní sankce. Ve hře jsou i natolik radikální kroky jako odříznutí země od mezinárodního platebního systému. Stejně tak – tedy pokud západní politici podpoří svou rétoriku činy – pravděpodobně přijdou bolestivá embarga. Ta mohou citelně zasáhnout ruský zbrojní průmysl, který se už dnes nemůže technologicky rovnat absolutní špičce, jelikož je v mnoha směrech odkázán na import vyspělé elektroniky, kterou si Rusko nedokáže samo vyrobit. Dá se ale předpokládat, že ekonomické sankce dříve či později výrazně ovlivní i životní úroveň běžných Rusů.

Putin svým postupem také ztratí četné sympatizanty v západních zemích. Vystoupení českého prezidenta Miloše Zemana může v tomto směru posloužit jako zářný příklad. Ruské kroky se jeví jako natolik neobhajitelné, že mohou mít podobný efekt na obraz Moskvy ve světě, jaký měla v roce 1968 invaze do Československa. Tyto škody a ztráta důležité měkké síly výrazně převáží současnou euforii ruských nacionalistů, kteří úder na Ukrajinu oslavují jako projev návratu Ruska do pozice mocnosti, jež nemusí brát ohled na jiné mezinárodní aktéry.

Moskva míří do mezinárodní izolace. Jejím jediným velkým partnerem bude zřejmě Čína, ale zůstává otázkou, zda z kremelského pohledu půjde o partnerství vysněné. Těžko si při současném rozložení sil představit, že v něm Rusko tahalo za pomyslné delší konec provazu. Naopak, v mnohém se stane na Pekingu a čínské ekonomice závislejší.

V těchto dnech se píšou pomyslné velké dějiny. Putin si svými posledními kroky vysloužil místo v budoucích historických opusech a učebnicích dějepisu. Bude však jiné, než by si zřejmě představoval. Místo geniálního stratéga, mistra geopolitických šachů a obnovitele ruské slávy – jak Putina jeho stoupenci často prezentují – se bude psát o muži, který z dlouhodobé perspektivy Rusko oslabil, izoloval a prohloubil jeho ekonomické zaostávání za špičkou světa.

Autor je historik.