Konflikt v Libyi může být pro Evropu problém, tvrdí expert

Bezprostřední problém

Německá kancléřka Angela Merkelová minulý měsíc uspořádala v Berlíně konferenci s cílem vyřešit dlouhodobý konflikt v Libyi, připomíná odborník. Konstatuje, že účastníci se sice na papíře přihlásili ke zbrojnímu embargu OSN, které je roky široce porušováno, ale válčící strany se také nedomluvily na příměří či širší dohodě.

Prohlášení po konferenci správně uvedlo, že pouze Libyjci řízený a vedený politický proces může konflikt ukončit a přinést trvalý mír, ale k takovému procesu pravděpodobně nedojde, uvádí Watson. Zmiňuje slova Merkelové, že rozdíly mezi válčícími stranami jsou tak velké, že spolu ani nedokážou mluvit.

"Bezprostředním problémem pro Evropu je to, že tento konflikt má dalekosáhlé dopady," pokračuje expert. Vysvětluje, že nejde pouze o teroristické skupiny, které těží z libyjského chaosu, ale kolaps řádu uvolnil roce tamním převaděčům, kteří využívají snahy stovek tisíc lidí dostat se přes Středomoří do EU.

Podmínky těchto běženců se mnohdy blíží otroctví, odkazuje Watson na závěry každoroční zprávy amerického ministerstva zahraničí. Dodává, že pokud se ale úspěšně dostanou do Evropy, jejich příchod vede k destabilizaci evropské politiky a EU nedokáže tento problém vyřešit bez libyjské pomoci.      

Od roku 2015 do Itálie připlulo téměř půl milionu lidí a údajná neschopnost zavedených stran zastavit tento příliv přispěla k nástupu italských populistů k moci, nastiňuje expert. Podotýká, že bývalá italská vláda skutečně přijala mnoho opatření, která příliv migrantů a uprchlíků výrazně zpomalila, ale i tak jsou závislá Libyjcích a jejich zásahu proti převaděčům v Africe.

"Eskalující občanská válka v Libyi hrozí narušením této strategie," upozorňuje Watson. Domnívá se, že pokud jejich místní partneři poleví, Evropané nemají dostatečné kapacity pobřežní stráže a námořnictva, aby dostatečně hlídali Středomoří a zastavili další migrační vlnu.

Byrokracie, nebo válka

To by bylo samo o sobě výzvou i v případě, pokud by byla Evropa jedinou vnější mocností, která se v Libyi angažuje, což ale neplatí, konstatuje odborník. Podotýká, že v Libyi se roky angažují další země, nicméně situace na bojišti se změnila až nedávno, když ruští žoldáci podpořili válečníka Chalífu Haftara, a tím přiměli Turecko vyslat vojenské poradce a spřízněné syrské bojovníky na pomoc libyjské vládně národní shody, kterou uznává OSN.     

Není jasné čí vítězství by bylo pro evropské zájmy méně katastrofální, uvádí Watson. vysvětluje, že Haftarův triumf by dále usnadnil ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi přístup do Středomoří a umožnil mu kdykoliv ohrozit jižní křídlo NATO, zatímco turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan již loni hrozil EU za kritiku jeho akcí v Sýrii pomstou v podobě vyslání uprchlíků nacházejících se v Turecku do Evropy a kontrola největší základny pro migraci do Evropy by mu dala do ruky silný trumf.

• Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Za těmito hrozbami podle experta číhá největší výzva pro EU, která spočívá v tom, že navzdory silné rétorice představitelů, jako je předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, se Evropa zřejmě nestane geopolitickým hráčem, protože mezi členy unie panuje v zásadních otázkách malý konsensus a Libye je jednou z nich.

Francouzský prezident Emmanuel Macron, který kandidoval s heslem sjednocení EU, loni v dubnu popudil zbytek unie, když zablokoval rezoluci odsuzující Haftarovu ofenzivu, připomíná Watson. Konstatuje, že důvodem byla skutečnost, že francouzské ropné společnosti těží v části Libye, kterou ovládá právě Haftar, což umožnilo Erdoğanovi jedovatě upozornit, že Evropou vyzdvihované principy jsou otevřeně bagatelizovány v evropské sousedství.

Bylo by chybou, pokud by se američtí euroskeptici na evropské problémy dívali se škodolibostí, varuje expert. Upozorňuje, že jejich argument zní, že EU nepřinesla řešení konfliktu, který Evropu trápí již tisíc let, ale jde o pouhou poslední metodu, jakou se Francie a Německo snaží ovládnou své okolí, a že pozoruhodně stabilní mír v západní Evropě v poslední sedmi dekádách umožnily především americké bezpečnostní garance.

"Je na tom něco pravdy, ale eurofilové mají pravdu, když poukazují, jak moc je momentální francouzské a německé panování vlídnější než před stoletím," píše Watson. Dodává, že spolu s americkou reorientací na Indo-Pacifický region budou uvedené bezpečnostní garance zřejmě slábnout, a proto bude pro Evropany výhodnější dohadovat se ve výborech než se vrátit k ozbrojeným konfliktům. Reálnou alternativu k byrokratické vlezlosti Bruselu si totiž podle odborníka není těžké představit - stačí se podívat do Libye.