Přeživší holocaustu našla v Polsku útočiště před válkou na Ukrajině

"Nevěřila jsem, že by se to někdy mohlo stát," říká Rudzická v malém jednopokojovém bytě, který v polském Krakově obývá se svým synem Arturem. "Dříve byli nepřítelem Němci. Ale Rusům nerozumím. Myslí si, že brání svou zemi, brání se, ale to oni přišli k nám. Zničili Charkov, k čemu ho potřebují?" říká.

Rudzická se pomalu probírá rodinnými fotografiemi, které si odvezla z Kyjeva spolu s několika knihami, doklady a základními potřebami. Přimhouří oči a snaží se najít ve fotkách své mládí. Špatně vidí, ale vzpomínky má stále živé.

Narodila se v roce 1931 do vážené židovské rodiny. Její dědeček Nuchim Vajsblat byl hlavním kyjevským rabínem, otec Vladimir spisovatelem a vydavatelem knih ukrajinských autorů včetně Tarase Ševčenka, otce zakladatele ukrajinské literatury.

Když počátkem července 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, Rudzickou probudily zvuky bomb. Jako mladá pionýrka dostala za úkol doručovat předvolání mladým mužům ke vstupu do armády. Její otec ale věděl, že jako Židé jsou v Kyjevě v nebezpečí.

"V panice říkal, že nemáme jinou možnost než odejít. Ale to už bylo téměř nemožné. V červenci byla strašná panika, utíkali všichni, kdo mohli: komunisté, Židé a všichni ostatní," vypráví Rudzická.

Rodiče vzali ji a jejího bratra a utekli nejprve do Charkova na východě Ukrajiny, odkud pak cestovali napříč Sovětským svazem až do Taškentu - hlavního města tehdejší Uzbecké sovětské socialistické republiky, které je od jejího rodného Kyjeva vzdálené téměř 3800 kilometrů.

Rudzická si vzpomíná, že Charkov opustili 21. září. O zhruba týden později se odehrál masakr v Babím Jaru, při němž během dvou dnů nacisté zavraždili asi 33.771 ukrajinských Židů, což byl jeden z největších jednorázových masakrů v době holocaustu.

V březnu 2022 dopadly v blízkosti památníku v Babím Jaru ruské střely. Na dnešek, tedy 27. ledna, připadá Mezinárodní den památky obětí holokaustu, který připomíná osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Rodina Rudzické se po válce vrátila do Kyjeva. Ona sama získala práci typografky, vdala se a narodil se jí jediný syn Artur, kterému je nyní 54 let.

Když Rusko napadlo Ukrajinu, oba s pomocí židovské obce v Kyjevě uprchli nejprve do Moldavska a pak do Litvy, kde dostali byt. Pro Artura tam však bylo jen málo pracovních příležitostí. Americký židovský spojený distribuční výbor - humanitární organizace, jejíž kyjevskou pobočku kdysi vedl dědeček Rudzické - je pozval do Varšavy a pak do Krakova.

Poté, co od útěku z Kyjeva prošli deseti různými byty, mají nyní Rudzická a její syn ubytování na tři měsíce. Z okna vidí viset ruskou vlajku na ruském konzulátu. Rudzické Krakov připomíná její rodný Kyjev.

"Chci se vrátit domů. Jen vyjít ven a mluvit se sousedy jazykem, kterému rozumím," říká. "Měla jsem svůj denní režim, všechno. A tady jsem ze všeho vytržená," uvádí s tím, že v Kyjevě na ni také čeká hrob vedle jejích rodičů. "Je tam dokonce i destička s mým jménem. Stačí jen doplnit poslední číslice a všechno, všechno bude v pořádku."

Za jedenáct měsíců od invaze Rusko zabilo tisíce ukrajinských civilistů, miliony lidí vyhnalo z domovů a celá města proměnilo v trosky. Tvrdí, že jeho "speciální vojenská operace" byla nezbytná k zastavení bezpečnostní hrozby, která vyplývá z vazeb Ukrajiny se Západem. Kyjev a jeho spojenci uvádí, že Ukrajina Rusko nikdy neohrožovala a invaze je útočnou válkou s cílem podmanit si souseda a zmocnit se území.