ROZHOVOR | 17. listopad jako den politické propagandy? Uznávaný historik promluvil i o Havlovi a komunistech

Vybojovali si Češi svobodu a demokracii?

Události listopadu 1989, a všechny procesy, které po nich následovaly, přinesly nesporně do české společnosti rozsáhlé změny. Termíny „svoboda a demokracie" byly v listopadových dnech základním heslem protikomunistické opozice. Označovaly ve své době především požadavek na změnu některých typických charakteristik, které komunistický režim v Československu vykazoval: vedoucí úloha KSČ, jednotná volební kandidátka Národní fronty, omezení politické soutěže, státní a politický dohled nad společenským a hospodářským vývojem země.

Můžeme říci, že československý přechod z komunistického režimu implementoval do společnosti a politiky polistopadového státu nové prvky, které naplňují obecně přijímanou definici demokratického státu. Jde především o nezávislé volby, politickou pluralitu, svobodu slova a soukromí, nezávislost médií. Samozřejmě se můžeme setkat s názory, že některé z těchto prvků jsou i dnes různým způsobem omezovány, nicméně i tato forma racionální skepse a společenské kritiky je pro demokratické zřízení velmi typická.

Politické převraty ovšem v tu dobu probíhaly v celém Východním bloku, což poukazuje na hlubší mezinárodní krizi socialistického zřízení. Od poloviny 80. let oslabila i role „garanta" socialistických zemí, tedy Sovětského svazu. Ten již neuměl politickým změnám ve střední Evropě mocensky zabránit. V československém případě tak nešlo o ojedinělý „boj" proti režimu, ale o zcela racionální využití politického směřování a probíhající krize Východního bloku.

Proč studenti naplánovali pochod na listopadový pátek před 27 lety. Co bylo jejich cílem?

Oficiálním důvodem pro uspořádání celé akce byla realizace pietního průvodu studentů z pražského Albertova, kterým měla být uctěna památka studenta medicíny Jana Opletala. Ten dne 11. listopadu 1939 podlehl zraněním, která utržil při střelbě německých okupačních složek během rozehnání české demonstrace 28. října. Pietní akt zorganizovalo nezávislé studentské sdružení Stuha, které vzniklo mezi studenty v létě 1989, podstatnější však je, že se k žádosti o povolení tohoto aktu přidal také Socialistický svaz mládeže, který byl oficiální komunistickou mládežnickou organizací v rámci Národní fronty. I proto byla celá akce stranickými orgány povolena. Studenti ovšem ve svém průvodu nešli všichni na Vyšehrad, kam měl podle povolení průvod směřovat, ale část účastníků spontánně zamířila do centra Prahy. Právě zde se celá akce proměnila z pietního aktu v politickou demonstraci. Následný zásah SNB a postoj vládnoucích složek k celé akci vedl k událostem, které jsou dnes souhrnně nazývány Sametovou revolucí.

Jednou z nejvýraznějších postav tohoto data je Václav Havel. Jak se stalo, že se z dramatika a herce stal první český prezident?

Havel měl nezpochybnitelnou roli v politických jednáních, která následovala po 17. listopadu. Aktivita Občanského fóra (a např. také Iniciativy Most, Verejnosti proti násiliu, Charty 77 a dalších vznikajících skupin) se vyvinula v řadu jednání s předsedou vlády Ladislavem Adamcem, což z tohoto zprvu improvizovaného hnutí učinilo seskupení se silným politickým vlivem. Právě premiéru Adamcovi byl tlumočen požadavek na odstoupení některých státních představitelů.

Otázka nového prezidenta byla součástí těchto požadavků na výměnu osob ve vysokých státních funkcích. Bylo požadováno odstoupení některých komunistických politiků (Alois Indra, Miroslav Štěpán, a další), mezi nimi i prezidenta ČSSR Gustáva Husáka. Samotné volbě prezidenta republiky dne 29. prosince 1989 předcházela rozsáhlá politická jednání. I výběr kandidátů byl obtížný, zpočátku nebylo vůbec jisté, že Václav Havel bude československým prezidentem. Silnou podporu měl, především na Slovensku, například Alexander Dubček. K přípravě voleb se přikročilo s plnou intenzitou po rezignaci prezidenta Husáka 10. prosince 1989. Samozřejmě KSČ měla v té době stále ještě silný zájem na tom, aby novým prezidentem byl opět komunista. Dokonce 12. prosince přišli komunističtí poslanci Federálního shromáždění ČSSR s návrhem, aby byl nový prezident vybrán ve všeobecném referendu – věděli totiž, že velkou podporu u obyvatel má stále Ladislav Adamec. K tomu ovšem nedošlo, prezidenta měl nadále volit federální parlament. Nakonec ze všech uvažovaných kandidátů (Adamec, Dubček, Havel a Čestmír Císař) byl po dlouhých jednáních Federálnímu shromáždění oznámen 29. prosince jen jediný kandidát, Václav Havel. Havlovi byl nakloněn také nový předseda vlády Marián Čalfa, člen KSČ i bývalého kabinetu Ladislava Adamce. I s podporou některých takto významných členů KSČ došlo tedy v prosincové volbě ke zvolení Václava Havla prezidentem.

Tento první polistopadový československý prezident byl zvolen ještě dosluhujícím socialistickým parlamentem – obdržel 183 hlasů poslanců Sněmovny lidu a 140 hlasů poslanců Sněmovny národů. V jeho osobě došlo k jakémusi politickému konsensu: byl přijímán nezanedbatelnou částí veřejnosti i mnohými funkcionáři KSČ jako východisko z nastalé politické situace. Federální parlament, který měl tou dobou ještě předlistopadové složení, se proti Havlovi jako celek nepostavil. Ačkoli sám Havel zpočátku tvrdil, že bude prezidentem jen na překlenovací období, do prvních demokratických voleb, byl do této funkce opakovaně zvolen a stal se tak posledním československým prezidentem a po roce 1993 i prvním českým prezidentem.

17. listopad je také spojen s rokem 1939 a tehdejším uzavřením vysokých škol. Kvůli této události jde prakticky o jediný mezinárodní svátek, který má původ v našich zemích. V roce 1990 byl ale přejmenován na Den boje studentů za svobodu a demokracii. Nezapomíná se tím na události, které se odehrály v roce 39?

Bohužel události podzimu roku 1939 stály, především v 90. letech, dlouhou dobu v pozadí listopadu 1989. V atmosféře té doby to však nebylo nic zvláštního, demokratický stát se teprve utvářel a Sametová revoluce byla v neustálém povědomí jako určitý aktuální historický mezník. Pojmenování tohoto dne, které bylo právě v době po listopadu 1989 schváleno, odráží jednoznačně soudobý význam roku 1989 pro český stát. Z historického hlediska je ovšem toto pojmenování ve vztahu k roku 1939 poněkud nešťastné. Jeho užití vylučuje z dějin všechny ostatní obyvatele tehdejšího Protektorátu, kteří se událostí roku 1939 účastnili. Demonstrace 28. října, uctění památky Jana Opletala a uzavření českých vysokých škol v r. 1939 rozhodně nelze označit za záležitosti, které by se týkaly pouze a jedině českých studentů. Česká společnost jako celek v této době velmi intenzivně vnímala německou okupační přítomnost. Právě 28. října 1939 se v Praze sešla velmi poklidná demonstrace, která chtěla uctít výroční vzniku republiky. Zdaleka nešlo jen o studenty. Nicméně právě úmrtí studenta Jana Opletala a pekařského dělníka Václava Sedláčka, způsobená násilným rozehnáním demonstrace ze strany německých složek, aktivizovala protiněmecké nálady především u mladých lidí, studentů.

Příkladem je právě následná demonstrace po Opletalově pohřbu 15. listopadu, které se mnoho vysokoškolských studentů zúčastnilo. Hitlerův výnos o uzavření českých vysokých škol byl ovšem zaměřen mnohem hlouběji, na likvidaci české inteligence jako celku, nikoli pouze studentů. Mezi popravenými vedoucími představiteli studentských organizací dne 17. listopadu byli totiž nejen posluchači vysokých škol, ale také starší absolventi českých univerzit, např. historik doc. dr. Josef Matoušek. Roku 1939 se tedy nejednalo o výlučně studentskou manifestaci proti nacistické okupaci. Šlo o formu protestu českého národa, který se přihlásil ke své státní ideji a výročí vzniku republiky. Vlivem událostí roku 1989 ustoupily tyto historické souvislosti do pozadí. Přitom je nutno říci, že v listopadu 1989 tomu tak nebylo – demonstrující studenti se ve většině sešli v Praze na Albertově právě proto, aby uctili památku těch, kteří svůj národní postoj v roce 1939 zaplatili životem.

I letos 17. listopad se stejně jako například 28. říjen ponese v duchu demonstrací, ať už proti současnému prezidentovi, proti migrantům, nebo na jejich podporu atd. Je podle Vás správné využívat tyto a další státní svátky na takové akce? Nejde o jejich zneuctění?

Samozřejmě se to tak mnohým může zdát. A často se opravdu setkáváme s tím, že skutečný význam státních svátků a historických dnů je přehlížen. Stávají se jen záminkou pro řešení aktuálních otázek. V dějinách moderní české a československé státnosti nejde ovšem o žádný výjimečný jev. Memento historických událostí sloužilo ve 20. století velmi často také k proklamaci soudobých politických či národnostních trendů, nejen v Československu. Např. oslava svatováclavského výročí roku 1929 měla samozřejmě svůj historický základ, ale přešla jednoznačně do roviny národnostní a politické agitace. Maďarské povstání v roce 1956 se ve své rétorice velmi silně odvolávalo na tradici událostí v Uhrách v revoluci 1848/1849, nicméně primárně chtělo řešit svou současnost. Konečně, i demonstrace 28. října 1939 se sice hlásila k výročí založení republiky, ale jednoduše nemohla nereagovat na skutečnost, že tato republika byla již nacisty rozbita. Jde o přirozené jednání, v němž se jakákoli část společnosti sice může odvolávat na historické události, současně si ale přeje řešit to, co jí vadí v současné době.

Využití významných dnů pro pořádání demonstrací nebo politickou propagandu se vždy odehrávalo a bude odehrávat i nadále. Důležitější je však nepřehlédnout ve víru současných událostí také minulost dní, jejichž výročí si připomínáme. Naše dějiny a jejich reflexe jsou pro společnost stejně konstruktivním prvkem, jako naše současnost. Moderní historie Československa přímo určila podobu státu, v němž dnes žijeme. A z neznalosti tohoto historického vývoje vznikají velké chyby, nepochopení a dezinterpretace. Jsem proto rád, že kromě demonstrací a dalších aktuálních kauz, které zmiňujete, se v posledních letech čím dál častěji pořádají také na mnoha místech České republiky tematické přednášky, výstavy, exkurze a další společenské akce pro veřejnost, které se věnují naší historii a těmto jejím významným mezníkům. Velkou zásluhu v tom mají nejen historici – autoři vědeckých výzkumů – ale také například archiváři, muzejníci a pedagogové. Tato popularizace historických událostí, pokud je založena na jejich objektivním hodnocení, má pro dnešní společnost velký význam. Souhlasím s názorem amerického filosofa George Santayany, že ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.

Proč lidé dodnes volí komunisty? Sametovou revolucí je sami sesadili, přesto je podle některých průzkumů druhou nebo třetí nejsilnější stranou u nás právě KSČM.

Samotná formulace toho, že „lidé komunisty sesadili", je historicky trochu zjednodušená. Jistě, masovost demonstrací a občanská angažovanost po 17. listopadu 1989 jasně artikulovala názory velké části populace. Ke zrušení vedoucí úlohy KSČ ovšem nedošlo jen touto příslovečnou „vůlí lidu", ale především postupnými politickými změnami, které vznikaly v průběhu jednání mezi starými a nastupujícími politickými elitami. Ke změně bývalého režimu nedošlo nějakou formou náhlé, překotné a rychlé revoluce, ale postupným vývojem, který musel k existenci KSČ přihlížet. Šlo navíc o politický subjekt s velkou členskou základnou – zjednodušeně lze říci, že ve vrcholném období Normalizace byl členem KSČ každý pátý Čech. I to samozřejmě určovalo pozici strany, která se na tuto oporu často odvolávala.

Pokud jde o současné preference a pozice KSČM, bereme-li tuto stranu jako nástupkyni KSČ, musím se domnívat, že program této strany zřejmě koresponduje s názory těch občanů, kteří ji volí. Jde o parlamentní stranu, její činnost nebyla nikdy zakázána (i když podobné iniciativy tu jistě byly) a z právního hlediska je nutné takto k její existenci přistupovat.

Pokud se však ptáte, proč mezi občany-voliči nedochází k dostatečné reflexi toho, co komunistický režim v Československu znamenal, pak samozřejmě můžeme mluvit o úloze historické paměti. Tato paměť je vždy selektivní. Je přirozenou formou lidské psychiky vykládat osobně prožitou minulost vlastní optikou, svým názorem a zkušenostmi. Lidská paměť má tedy tendence vytěsňovat některé zážitky nebo zkušenosti, zatímco jiné jsou posilovány. Celkový pohled na minulost tak člověk posuzuje zkresleně, osobně, případně vůbec. V současné populaci stále většinu lidí tvoří ti, kteří minulý režim zažili. I proto je komunistický režim v Československu dnes vnímán tak rozporuplně. Na jedné straně se zmiňují např. politické procesy 50. let, omezování osobní svobody, kolektivizace a vyvlastňování soukromého majetku, potlačení reformního hnutí Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. Na straně druhé se v souvislosti s režimem objevují v různých rozhovorech např. historické fenomény sociálního zákonodárství, plné zaměstnanosti, bytové výstavby, určité kulturní, vzdělávací či lékařské úrovně státu.

Nekritický příklon k některému z těchto extrémních příkladů je však dle mého soudu chybou. Historická věda má za úkol dějinný vývoj popisovat celistvě, v souvislostech (i mezinárodních), přesně analyzovat chování a projevy státního i stranického aparátu, a samozřejmě i obyvatel Československa. Tento historický pohled však ve společnosti zdaleka nepřevládá. V dnešní společnosti se bohužel často setkáváme právě s příliš vyhraněnými názory. Pro někoho je komunistické hnutí zločinným a zavrženíhodným, pro někoho symbolem zaměstnanosti, sociální a ekonomické prosperity. Otázka, proč lidé volí KSČM, souvisí tedy se stavem individuální paměti, aktuálních politických preferencí a osobní zkušenosti s minulým režimem, nikoli s podstatou bývalého režimu nebo komunistického hnutí jako celku.

Je nezpochybnitelné, že tento den přinesl pro mnoho Čechů řadu pozitiv. Přinesl ale i nějaká negativa?

Souvisí to s tím, co jsem zmínil o historické paměti. Česká společnost má dodnes potíže objektivně reflektovat svou nedávnou minulost. Jestliže například na poválečném území bývalé Velkoněmecké říše probíhal důsledný proces tzv. denacifikace, nemůžeme říci, že by v našem prostředí proběhlo podobné vyrovnání se s vlastní minulostí. Tím mělo být jednoznačné pojmenování toho, co objektivně znamenal komunistický režim. Jak se projevoval, jaké byly jeho charakteristiky, jakých zločinů se v jeho ideologii někteří jedinci dopustili, a kdo konkrétně je za tyto činy zodpovědný. K tomu bohužel nedošlo. S tím souvisí i neschopnost (či neochota) československé a české polistopadové právní sféry odsoudit některé osoby, které byly prominenty komunistického režimu, a které se prokazatelně dopouštěly trestné činnosti – mám na mysli např. některé „lidové" prokurátory, vyšetřovatele StB, personál pracovních táborů. Mnoho z nich mělo minimálně na svědomí těžké omezování osobní svobody, často i vážnější přečiny. Ale zmiňme i např. signatáře tzv. Zvacího dopisu z r. 1968 – jejich jednání jednoznačně naplňuje podstatu zločinu vlastizrady. Až na několik opravdu vzácných výjimek ovšem nebyla většina osob, která vytvářela zločinnou podstatu komunistického režimu (jak ji formuloval zákon č. 198/1933 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu) vůbec potrestána. Prokurátor a strůjce politických procesů dr. Karel Vaš, velitel tábora nucených prací Vojna Jaroslav Duba, normalizační politik a signatář Zvacího dopisu Vasil Biľak, nikdo z nich nebyl řádně odsouzen. Přitom je z právního i historického hlediska nezpochybnitelné, že tito a mnozí další se v komunistickém období a v rámci komunistické ideologie mnohých zločinů opravdu dopustili.

Současně jsou v naší společnosti přítomna subjektivní a nekritická hodnocení této naší minulosti. Objevují se velmi zjednodušující názory, které hlásají, že „co komunista, to zločinec". Ty jsou pochopitelně historicky zcela zcestné. Rovněž tak opačné projevy, nekriticky tvrdící, že „za socialismu bylo vše lepší, všichni se měli dobře, a měli své jisté" jsou nesmyslné. Přesto však je stále můžeme nalézt v mnohých diskusích. Rozhodně by prospělo, kdyby se na dějiny začalo všeobecně nahlížet objektivně, poučeně a fundovaně. Jakkoli má každý člověk právo na svůj názor, domnívám se, že názor na minulost by měl být podpořen znalostmi o ní.

Dokázali by se dnes Češi semknout a sjednotit podobně, jako před 27 lety?

Toto je nesporně zajímavá otázka, ovšem čistě hypotetická, historik by na ni správně odpovídat neměl. Lépe by ji jistě zodpověděli politologové, sociologové, případně budoucí historici, kteří budou zkoumat dobu, v níž právě žijeme. Odpovím tedy takto: Nevím, zda by současná společnost byla schopna se sjednotit a postavit se za demokratické zřízení této republiky jako v listopadu 1989, ale velmi doufám v to, že by se Češi ve chvílích nejhlubší existenční krize dokázali postavit za myšlenku zachování našeho samostatného a nezávislého státu tak, jak se naši předkové zachovali (nejen) v listopadu 1939.