Vladislavský sál. Jaká je historie místa inaugurace Petra Pavla?

Vladislavský sál je součástí Pražského hradu a své pojmenování dostal po králi Vladislavovi Jagellonském, za jehož vlády byl vybudován. Prostor tehdy projektoval a postavil Benedikt Rejt, významný stavitel a architekt pozdně gotického období, který působil na českém královském dvoře. Do českých zemí přišel z německého prostředí, odkud pocházel. Tehdy již měl zřejmě bohaté zkušenosti se stavbou technicky výborně provedených fortifikačních systémů, což prý byl i důvod, proč si ho Vladislav Jagellonský přizval na svůj dvůr a svěřil mu mnohé stavební úkoly. Rejt je autorem řady staveb v Praze (zde vytvořil například bohatě zdobenou královskou oratoř v katedrále svatého Víta), dále také v Kutné Hoře nebo v Blatné. Rejtovy architektonické prvky jsou typické svými rostlinnými motivy – stavitel se snažil o co nejvěrnější napodobení přírody, tedy větví, listů nebo kmenů stromů. Do Prahy tak Benedikt Rejt přinesl inovativní styl. Na královo přání prováděl od roku 1485 rozsáhlou přestavbu Pražského hradu, přičemž kladl důraz jak na obrannou funkci (tedy opevnění), tak komfort bydlení. Na počátku 16. století ho panovník za jeho záslužnou činnost v oblasti stavitelství a architektury povýšil do šlechtického stavu.  
 
Typickým znakem tvorby Benedikta Rejta jsou jeho nádherně zdobné klenby, které v sobě ukrývají i určitou symboliku. Bohatě kroužená klenba se nachází i ve Vladislavském sále. Ten byl vystavěn mezi léty 1490 až 1502 v pozdně gotickém stylu (tomu se také někdy říká vladislavská gotika) a dodnes zůstal prakticky ve svém původním stavu. V době svého vzniku se jednalo o vůbec největší vnitřní zaklenutý prostor s absencí středových podpěr na území střední Evropy, vynikal tedy svým výjimečným technologickým provedením. Unikátní je také kroužená klenba. 
 
Vladislavský sál je záměrně velmi prostorný (na délku má 62 metrů, na šířku 16 metrů), měl totiž sloužit především k setkávání vybrané společnosti. Královský dvůr zde pořádal sešlosti, plesy, hostiny, divadelní představení nebo rytířské turnaje. V obrovské místnosti se mohli pohodlně pohybovat jezdci na koních. Později, během 18. století, se ve Vladislavském sále konaly slavnostní korunovační hostiny. Tuto tradici zavedl v roce 1723 král Karel VI., otec Marie Terezie. Tehdy se prostoru také začalo říkat „korunovační sál“. Dodnes se dochoval poměrně detailní dobový popis korunovační hostiny z roku 1723, tedy z doby přesně před 300 lety. V čele místnosti se tehdy nacházel stůl krále doplněný baldachýnem, v jeho těsné blízkosti byl umístěn stolek, na němž se vystavovaly korunovační klenoty coby veřejné demonstrování symbolu panovnické moci. Spolu s králem u stolu sedával císař, královna, arcibiskup, papežský nuncius a jiní nejvýznamnější hosté. Dále v sále stálo dalších dvanáct stolů, z nichž každý byl určený pro společnost jednoho zemského úředníka. U jednotlivých stolů byl pevně stanoven zasedací pořádek, a to podle společenského postavení hostů. Hodování se začínalo modlitbou, ta ho také zakončovala. Pokud z hostiny zbylo nějaké jídlo, mohlo si ho prý odnést služebnictvo.