Svazky bývalé Státní bezpečnosti ovlivnily i polistopadovou společnost

První zmínky o existenci svazků StB pronikly na veřejnost na jaře 1990, kdy se ukázalo, že tehdejší federální ministr vnitra Richard Sacher prověřuje případné vazby nových politických špiček na Státní bezpečnost. Záhy vyšlo najevo, že velké množství svazků bylo skartováno nebo zmizelo, některé podle běžného postupu, velké množství krátce po listopadu roce 1989. V roce 1996 ministerstvo vnitra uvedlo, že eviduje 60.000 svazků bývalé StB. Od roku 1954 jich však bylo založeno zhruba 900.000.

Na podzim 1991 byl mechanismus zjišťování spolupráce s StB podřízen zákonu. Šlo o lustrační zákon, který zákonodárci přijali s cílem ochránit státní správu a významné hospodářské instituce před vlivem lidí spojených v minulosti s tajnou policií. Zákon však neřešil přístup veřejnosti ke svazkům. Absenci oficiálních informací o agentech tajné policie se pokusil v roce 1992 vyplnit vydáním neoficiálního seznamu spolupracovníků StB aktivista Petr Cibulka.

O zveřejnění seznamů agentů a spolupracovníků bezpečnostních složek se vedly dlouho spory. Teprve na jaře 1996 přijal parlament zákon o zpřístupnění svazků, který začal platit od prosince 1996. Na základě zákona se však lidé mohli podívat pouze do svého osobního svazku nebo do svazků se svými osobními údaji. Na jaře 2002 schválili zákonodárci novelu zákona, jež zpřístupnila nejen svazky o sledovaných lidech, ale uložila zveřejnit i seznamy spolupracovníků a agentů StB.

Otevřel se také přístup k personálním spisům někdejších příslušníků StB a například i k materiálům bývalé vojenské kontrarozvědky. Utajené zůstaly dokumenty, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit bezpečnostní zájmy státu nebo ohrozit životy. V únoru 2008 pak zahájil činnost Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Současně s ním vznikl Archiv bezpečnostních složek (ABS), jenž od ministerstev vnitra, spravedlnosti a obrany a tajných služeb převzal písemnosti StB.