Padouch, nebo hrdina? Vychytralý Řek Alkibiádes se do historie zapsal jako obojí

Alkibiadés patřil bezesporu mezi nejtalentovanější athénské vojevůdce všech dob. Nebylo to však to, čím se proslavil. Nesmrtelným jej učinilo až jeho poněkud volnější chápání pojmu věrnost. Už se své době byl proslaven svoji vzpurností, vzdorovitostí a zkaženou morálkou a pro své současníky se stal symbolem úpadku mravů za Peloponéské války. Je znám jako jeden z nejproslavenějších politických dobrodruhů starověku a stal se pro další generace ukázkovým příkladem proradného, prospěchářského a vypočítavého politika.

Narodil se kolem roku 450 př.n.l. do mocné aristokratické rodiny Alkmeónovců. Jeho matka Deinomache byla sestřenicí slavného Perikla. Alkibiadův otec Kleiniós krátce po narození syna v roce 447 př.n.l. umírá v bitvě Korónei a chlapec byl dán na výchovu právě do domu proslaveného demokrata - strýce Perikla, který se stal jeho poručníkem. Ve strýcově domě se mu dostalo skvostného vzdělání od těch nejlepších učitelů své doby, z nichž snad nejproslavenějším byl Sokratés, mezi nímž a Alkibiadem, i přes značně rozdíly, jak v životním stylu (Alkibiada bychom dnes označili za doslova prototyp člena tzv. „zlaté mládeže“) tak morálce a charakteru, se vytvořilo pevné přátelství, které popsal, snad o něco méně slavný filozof Platón ve svém díle Symposion.

Se Sokratem dokonce prý mladý Alkibiadés prodělal i několik válečných tažení peloponéské války, během kterých dokonce měli spolu sdílet jeden stan, ba i lože a vzájemně si v boji zachránit život. V první bitvě, které se Alkibiadés zúčastnil roku 432 př.n.l. u Poteidaie zachránil Sokrates život svému mladému žákovy, který mu to o osm let později oplatil v bitvě u Delia. V této době však už Alkibiadés, na radu svých pijáckých přátel, pokukoval po politické kariéře.

V této době mezi sebou v Athénách soupeřili dvě znesvářené politické strany, mezi nimiž hlavní třecí plochu tvořil spor o další postup v Peloponéské válce. Strana aristokratů a umírněných demokratů, vedená nástupcem Perikla - Nikiem, usilovala o mír se Spartou a strana radikálních demokratů, vedená Kleónem, který sám sebe označoval za demagogose, tedy „vůdce lidu“, naopak chtěla agresivnější politiku vůči Spartě, její totální izolaci a definitivní porážku.

Po smrti Kleónově v bitvě u Amfipole v roce 422 př.n.l. získává Nikias a jeho přívrženci na čas nad radikály na vrch. Uzavírají v roce 421 př.n.l. se Spartou mír, nazvaný po jeho iniciátorovi, tedy Nikiův. Tento mír se samozřejmě stal trnem v patě radikálů, do jejichž čela se vyšvihl mlády, schopný, ale bezskrupulózní politik Alkibiadés. Tomu se ve funkci stratéga schopnou demagogickou politikou, kterou opřel o nespokojené Atické uprchlíky, kteří museli při úprku před Sparťany opustit většinu svých majetků a radikální demokraty. Různými záškodnickými akcemi, které byly podporovány a koordinovány s ostatními zapřisáhlými nepřáteli Sparty, jako byl například město Argos, podařilo podkopat mír a znovu vyvolat se Spartou válku.

Původní plán byl vyřadit oslabenou Spartu a její spojence Korynt a Théby v tažení po Peloponéském ostrově. Tento plán ovšem musel být zavržen po těžké porážce Alkibiova nejmocnějšího spojence a nejzatvrzelejšího nepřítele Sparty, Argosu, v roce 418 př.n.l. u Mantineie. Proto přišel Alkibiadés s plánem, který v dosavadní historii válek neměl obdoby a pokud by skutečně vyšel, mohl znamenat nejen fatální oslabení Sparty a jejích spojenců, ale i bezprecedentní rozšíření athénské moci, ale dokonce i její hegemonii nejen v Řecku, ale i v oblasti Středomoří.

Toto vše spolu neuvěřitelným bohatstvím měla přinést výprava proti Syrakusám na Sicílii. Jako záminka posloužila žádost o pomoc města Segesta, které bylo se spojencem Syrakus, Selintem, ve válce. Plán byl nakonec přijat díky nátlaku a demagogické politice Alkibiada, která slibovala nejen bohatou kořist, ale i financování invaze ze strany bohatého Selintu. Jak se později ukáže, obojí bylo pouze nesplnitelnou chimérou, která měla přinést Athénám obrovské ztráty a porážku.

Do čela výpravy byli zvoleni tři vůdci: iniciátor a hlavní zastánce akce Alkibiadés, odpůrcům války se Spartou se podařilo do čela protlačit Nikia, ten však již byl v té době těžce nemocen a projevil se jako nerozhodný vůdce, což mělo později pro tažení fatální následky, a nakonec jediný muž, který do vedení vojenské výpravy patřil – profesionální voják Lamachos. Ten také vypracoval operační plán výpravy, které svou velikostí překonávala vše, co kdy předtím dali řecké polis do hromady. Vojsko se skládalo ze 134 triér a 5000 hoplítů. Celkově tvořil počet členů výpravy něco kolem 32000 mužů (25000 veslařů a přes 6400 pozemního vojska). Samotný athénský kontingent činil 100 triér a 1500 hoplítů. Bylo to zdaleka největší vojsko, které kdy jedna polis dala do hromady.

Nepřízeň osudu však stíhala výpravu už před jejím začátkem. Neznámí vandalové poničili v Athénách sochy Herma na jejich nejcitlivějších místech, což bylo chápáno jako útok na demokratické zřízení. Z tohoto zločinu byl obviněn Alkibiades a jeho veselá společnost kumpánů. Aby toho nebylo málo, přisadili si i odpůrci celé výpravy, a obvinili ho, v čele s řečníkem Androkléem, ze znevážení a zesměšnění eleusínského mystéria, které měli parodovat během bujaré oslavy. Athéňany bylo však moudře rozhodnuto soudit jej až po stratégově návratu z válečné výpravy.

V roce 415 př.n.l. se tedy mohl celý kolosální podnik dát do pohybu. Alkibiadés měl konečně šanci ukázat, co v něm je, a porazit nenáviděnou Spartu. K jeho smůle se však záhy po jeho odplutí dostali k moci jeho odpůrci, a ti okamžitě rozhodli o neprodleném Alkibiadovu odeslání k procesu do Athén. Za velitelem poslali rychlou úřední triéru, která jej zastihla ještě před tím, než dosáhla výprava Sicílie.

 Alkibiadovy bylo zřejmé, co by asi po návratu do Athén za jeho „těžké“ zločiny následovalo a proto se rozhodl při zastávce v Thuriích uprchnout. Jako místo svého azylu a svého dalšího působení si nevybral nikde jinde, než v jím tolik „milované“ Spartě! Zde začal působit proti zájmu Athén až se zarážející činorodostí a vehemencí. Poradil eforům poslat proti sicilské výpravě vlastní sbor, který měl v boji podpořit Syrakusy. Malý zkušený sbor pod vedením generála Galippa skutečně do Syrakus dorazil. I přesto, že zdaleka nedosahoval velikosti, kterou si Alkibiadés představoval, znamenal pro Athéňany, kteří přišli v roce 414 př.n.l. v bezvýznamné šarvátce o zkušeného vojevůdce Lamacha, a v jejich čele zůstal do příchodu vojevůdce Démosthéna jen nemocný a nerozhodný Nikias, pohromu.

I přes veškerou snahu byla situace Athéňanů neustále pod tlakem Gallipa a Syrakusanů pod vedením vojevůdce Hermokrata, zhoršovala. Po zničení athénského loďstva se stalo Athénské postavení neudržitelné. Při úprku však došlo k další námořní katastrofě, ve které byla většina athénských vojáku zajata a deportována do syrakuských kamenolomů, a jejich vůdci Démosthénes a Nikias, byli rozvášněnými Syrakusany, i přes nesouhlas Sparťanů a Hermokrata, popraveni. Sicilské dobrodružství vyšlo Athény opravdu draze: přišla celkem o 12000 občanů (z toho asi 3000 zkušených hoplítů), 200 lodí a obrovské finanční prostředky. Na této katastrofální porážce se podepsal nemalou měrou i iniciátor samotné akce, avšak nyní už ve spartských službách, bojovník proti ní - Alkibiadés.

Nebylo to však ani zdaleka vše, čím přispěl k porážkám Athén. Na jeho popud Sparťané obsadili pevnost Dekeleiu v Antice, která byla Achillovou patou obrany Athén. Byla od nich pouhých 30 kilometrů a dovolovala tomu, kdo ji ovládal, kontrolovat jejich okolí.  Způsobil tak své domovině obrovské potíže. V roce 412 př.n.l. vytáhl spolu se Sparťany proti ostrovu Chios, ze kterého pak úspěšně podněcoval iónské obce k odtržení od Athén a od delfského spolku.  Za tyto činy byl ve své vlasti odsouzen k smrti a konfiskaci veškerého majetku.

V této době však měl ve Spartě Alkibiadés docela jiné starosti - byť mohly být stejně fatální - než se zabývat rozsudkem ze vzdálených Athén. Rozšafný, charismatický a světácký Athéňan totiž natolik okouzlil manželku spartského krále Ágida II. Timaiu, že se měli stát milenci a přivést na svět chlapce Leotychida. Admirálu Astiochovy, veliteli spartské flotily u které se Alkibiadés nacházel, byl prý dokonce doručen rozkaz k jeho zavraždění, ovšem Alkibiades, varován svými přáteli, opět v hodině dvanácté uprchl.

Tentokrát se cílem jeho úprku stala Persie a dvůr sardského satrapy Tissaferna. Persie byla v tomto konfliktu tichým spojence Sparty, kterou financovala proti Athénám, které si Persii znepřátelili podporou povstání maloasijských Řeků v roce 414 př.n.l. Na perském dvoře si Alkibiadés brzy získal velkou vážnost a radil satrapovy, aby omezil finanční podporu Spartě, protože válka mezi Řeky je pro Persii daleko výhodnější než dominance válečnické Sparty a mohla dokonce vést k podrobené celého oslabeného Řecka Persii.

Zároveň však podporoval protidemokratickou stranu aristokratů a oligarchů v Athénách, kterým se nelíbila dosavadní válečná politika státu (obzvláště se jim paradoxně nelíbilo Alkibiadovo sicilské dobrodružství) a chystal se za pomoci perských peněz na návrat do své domoviny. Spojil se proto nespokojenými protidemokratickými admirály athénského loďstva kotvícího v té době na ostrově Samos. Slíbil jim finanční podporu Peršanů a případnou pomoc perské floty.

Na oplátku po nich žádal zrušení rozsudku a volný návrat do Athén. Oligarchie na jeho návrhy přistoupila, ale Alkibiadés nebyl schopen svým závazkům dostát. V tu chvíli se obrátil na posádky lodí, které na rozdíl od svých velitelů, zůstali věrné demokratickému režimu. Nechal se od nich zvolit velitelem flotily, tedy na místo svých nedávných spojenců. Oligarchický režim díky tomuto Alkibiadovu veletoči ztratil úplně půdu pod nohama a v roce 411 př.n.l.,  se zhroutil a byla obnovena demokracie. Alkibiadovým příklonem k demokracii se ovšem uzavřela cesta ke smíru se Spartou a Persií.

V čele flotily se Alkibiadés projevil jako více než talentovaný vojevůdce a politik a přivedl Athény téměř k vítězství nad svým spartským sokem. Sparta dokonce nabídla svoji kapitulaci po katastrofální porážce kterou ji roku 410 př.n.l. Alkibiadés uštědřil v bitvě u Kyziku. Byla však bláhově odmítnuta radikálními demokraty v čele s Kleófoném. Po tomto vítězství se mu podařilo opět přivést k poslušnosti vzbouřené spojence, pokořil mnoho spartských spojenců v okolí Bosporu včetně důležité Byzance a dokonce uzavřel přátelství se satrapou Frýgie, který byl sokem bývalého Alkibiadova ochránce, sardského satrapy Tissaferna.

I přes tyto skvělé úspěchy, se stále obával reakce Athéňanů na svůj návrat do vlasti.  Odkládal jej až do léta roku 408 př.n.l.  Jeho uvítaní, však překročilo všechna očekávání. Několikanásobný zrádce, muž, který se podílel na největší porážce své země v její historii, byl už v Pireu oslavován jako národní hrdina. Veškeré obvinění proti němu bylo staženo a soudní řízení zastaveno. Ba co víc: v roce 407 př.n.l. ho lidové shromáždění (ekklésia) zvolilo stratégem s neomezenou plnou mocí na moři i na souši (strategos autokrator). Alkibiadés byl opět na výsluní moci.

Začal opět zbrojit, ovšem jeho megalomanské plány značně brzdil nedostatek peněz. V roce 406 př.n.l. se proto rozhodl zajet si pro finanční pomoc ke svému dávnému příteli sardskému satrapovi Tissafernovi, přičemž velení floty předal svému osobnímu kormidelníkovy, Antiochovi. Ten se však nedržel rozkazů svého velitele. Pustil se u Notia do nepřítele, který byl sice slabší, ale vojenským uměním jej více než překonal. Spartský generál Lýsandros byl tvrdším oříškem než se mohlo zdát. Stal se Antiochovým osudem. Jak ještě uvidíme, z jeho rozkazu se završí i osud jeho pána, Alkibiada.

Reakce Atheňanů na porážku u Notia byla rychlá. Okamžitě se aktivizovali Alkibiadovy političtí odpůrci, kteří iniciovali jeho odvolání ze všech funkcí, na což Alkibiadés reagoval útěkem na své statky na thráckém Chersonésu. Vzpomínka na jeho odsouzení a zřejmá touha se opět nesetkat s jeho politickými odpůrci a připadnou nevůlí lidu, který by si navíc mohl vzpomenout na jeho minulost, byla v jeho chování zcela zřejmá. Posledním Alkibiadovým vystoupením ve prospěch Athén, byli rady a nabídka pomoci jeho thráckých spojenců, jimiž se snažil pomoci athénské flotě před bitvou u Kozích říček, které leželi nedaleko jeho statků. Athénskými generály byl však odmítnut a jejich flota byla zcela zničena.

Po porážce Athén se stala Řecka půda pro Alkebiada horkou a proto se uchyluje opět k útěku tentokrát ke frygijskému satrapovi Farnabazovi. Zde si však moc silnou pozici nevybudoval a byl na popud Lýsandrův roku 404 př.n.l. zavražděn. Byl svými schopnostmi a i určitou bezpáteřností, která mu dovolovala spojit se i se sebehorším nepřítelem, pokud to splnilo jeho cíl, až příliš velkým nebezpečím pro stále čerstvou a  nestabilní spartskou hegemonii.