Hindenburg v plamenech! Göring možná věděl víc než všichni ostatní

Pokud vyslovíte jméno hraběte Ferdinanda von Zeppelina (a nemusí to být jen v souvislosti s divadlem Járy Cimrmana), okamžitě většinu napadnou vzducholodě. Stříbřité doutníky majestátně plující nebem a ohromující svou velikostí. Jestliže se říkalo, že Němci měli sklony k velikášství (což lze doložit například v historii jejich plovoucích paláců), pak vzducholoď LZ-129 toho byla jasným důkazem. Předchozí typ nesoucí jméno podle zakladatele vzduchoplavecké tradice Graf Zeppelin byl proti tomuto technickému výdobytku jen chudým příbuzným. Nový stroj měřil 245 metrů na délku, trup měl v nejširším bodě průměr 24 metrů a objem trupu činil neuvěřitelných 200 000 metrů krychlových! Šestnáct nosných balonů bylo naplněno vodíkem a tento vzdušný obr mohl transportovat až 60 tun nákladu včetně cestujících.

Pravda, vzducholoď je dlouhá téměř jako Titanic, ale pojme jen 72 cestujících, další čtyři desítky osob tvoří technický personál, dvacítka pak samotnou posádku. Ta ovšem žije v mnohem menším komfortu než ti, kteří za letenku musí vydat na tehdejsí dobu hodně vysokou částku ve výši 400 $. Za to ale mají vlastní kabinu s koupelnou, mohou chodit navštěvovat hned dvě promenádní paluby a podívat se i z otevřených oken. Je tu velká jídelna i kuřárna, zkrátka všechen myslitelný komfort. A navíc, vzducholoď zvládne trasu mezi Frankfurtem nad Mohanem a New Yorkem za dva a půl dne, tedy skoro o polovinu rychleji než nejlepší zaoceánský parník. Motory o celkovém výkonu 3091 kW (4200 koní) dokážou hnát tento obrovský doutník rychlostí až 150 km/h. Svůj první vzlet a cestu vykonala LZ-129 dne 16. března 1936 do Brazílie.

Proč to nebyl Hitler?

Tvůrcem tohoto zázraku nebes byl dr. Hugo Eckner, Zeppelinův žák a skutečný odborník v oblasti konstrukce vzducholodí. LZ-129 byla jeho mistrovským dílem, nikdo před ním tak úžasné dílo nesestrojil. Přitom málokdo ví, že popud pro stavbu této vzducholodi vlastně vzešel z USA, kde se chystali ukousnout z německého obchodního koláče řádný díl. Vyprodukovali dvě obří vzducholodě Acron a Macon, jenže i když byly tyto stroje plněny bezpečnějším (ale dražším) héliem, obě skončily tragicky. A když skončil nehodou i let konkurenční britské vzducholodi R.101, měli Němci volné nebe.

V říšském Německu bylo zvykem vzducholodím dávat jméno a s ohledem na datum dokončení se bralo jako téměř jisté, že obr ponese jméno Adolfa Hitlera. Jenže Eckhart neměl s vůdcem dobré vztahy a proto se k jistému překvapení objevilo na boku hliníkového pláště jméno někdejšího prezidenta Německa Hindenburga. Později se tvrdilo, že jméno zamítl sám Hitler, protože byl nesmírně pověrčivý a nechtěl, aby případná katastrofa nějakého dopravního nebo válečného prostředku nesla jeho jméno nebo jméno Německa. Jako příklad budiž vzpomenuto, že jedna ze série tří takzvaných "kapesních" bitevních lodí nesla jméno Deutschland a ihned poté, co na začátku války britské lodi zničily obdobnou loď Admiral Graf Spee, nechal Hitler "Německo" přejmenovat na Lützow. Co však dr. Eckner neuhádal, byly hákové kříže na směrových kormidlech.

Vstříc katastrofě

Hindenburg hned svou první plavbu dokončil k velké spokojenosti, třebaže tu nevykonal do USA, nýbrž do Rio de Janeira. Poté se stává miláčkem americké veřejnosti; jeho přílet na letišti v Lakehurstu vítají početné davy a nemohou se nabažit na pohled obrovské vzducholodi, jak majestátně přilétá ke kotevnímu stožáru, kde jí musí zachytit dvousetčlenná četa. 

Na kalendáři je pondělí 3. května 1937 a Hindenburg vyráží z Frankfurtu. Na palubě je tentokrát pouze 36 cestujících a 61 členů posádky. Jde o 63. let tohoto stroje a posádka už má pečlivě nacvičený program. Bezprostředně po vzletu napíší cestující dopisy a pohlednice, ty jsou podány přímo na palubě poštovnímu úřednikovi, který je opatří speciální známkou, když vzducholoď přelétá Kolin nad Rýnem, je poštovní vak opatřený padákem vyhozen a pošta se tak dostává k adresátům ještě v době, kdy vzducholoď letí. Do New Yorku se kvůli nepřízni počasí nad Atlantikem dostává Hindenburg dne 6. května 1937 s několikahodinovým zpožděním. Plavidlo mělo přistát v Lakehurstu kolem šesté hodiny ranní, ale přilétá až kolem 16:30. Aby těch potíží nebylo málo, nad letištěm vládnou velice špatné povětrnostní podmínky, a tak zkušený veterán na velícím můstku, kapitán Max Pruss (na svém kontě má přes 900 letů jak v období I. světové války, tak v civilním sektoru) dává pokyn, aby Hindenburg setrval ve vzduchu.

V 17:50 se vzdušný obr opět objevuje nad Lakehurstem, ale až po 19. hodině dostává Pruss od Charlese Emery Rosendahla, šéfa Lakehurstu, povolení k přistání. Stále však vane silný vítr a manévr kolem kotevního stožáru je značně namáhavý pro posádku i vzducholoď. První důstojník Albert Sammt kvůli snaze udržel Hindenburg v rovnováze upouštěl postupně vodík z balonetů. Ve chvíli, kdy kormidelník Eduard Boetius vyhazuje kotevní lano, objeví se na zadní horní čtvrtině trupu žlutočervený plamen, který rychle zachvátí trup. V čase 19:25 se ozve ohlušující exploze, záď Hindenburgu klesá k zemi a oheň rychle tráví celý trup. Zhruba po 90 vteřinách je z kdysi pyšného stroje jen ohořelý skelet.

(zdroj: youtube.com)

Pro pasažéry bylo štěstím, že paluba je umístěna na kýlu v přední části. Cestující ale nemají vyhráno, pod nimi je několikametrová hloubka. Kdo váhá se skokem, je v nejbližších vteřinách zasažen plameny. Obrovské štěstí má čtrnáctiletý pomocník stewardů Werner Franz. Dopadne na zem a vzápětí ho k ní doslova přibije vlna plamenů. V tu chvíli přímo nad ním praská zásobník vody a zmáčený Franz z výhně vyvázne jen s úlekem. Zachrání se i kapitán Pruss, bohužel se útěk z kabiny nezdaří jeho zástupci Ernstu Augustu Lehmannovi, který utrpěl tak těžké popáleniny, že jim krátce po nehodě v nemocnici podlehl. 

Katastrofu náhodou zachytil reportér Sam Sher, který natáčel přistání. Jeho zoufalý křik a následné zhroucení vešlo do dějin, je to totiž vůbec první případ zachycení katastrofy. Na záběrech jsou vidět cestující, jak skáčou z velké výšky na zem a prchají před plameny. Tragédie si vyžádala 36 mrtvých (13 cestujících, 22 členů posádky), zachránilo se 63 osob. K obětem je nutno přičíst i Allena Hagamana z pozemního personálu. Přímo v ohni zahynulo 10 pasažérů a 16 členů posádky, ostatní přišli o život v důsledku zranění způsobených pádem z velké výšky.

Příčiny? Msta, sabotáž, neopatrnost

Celý svět, který vlastně poprvé mohl prostřednictvím filmového záznamu vidět zánik dopravního prostředku, se tázal, co bylo příčinou havárie Hindenburgu. Jedna z prvních verzí zněla, že manévr kolem stožáru byl špatně naplánovaný a příliš namáhaná výztužná lana nevydržela ostrou zatáčku. Jedno mělo prorazit druhý a třetí balonet na zádi a zapálit vodík, ale tomu odporovala barva plamenů, protože vodík je při spalování bezbarvý. To se někteří odborníci snažili vysvětlit tím, že se do hořícího prvku přimíchaly planeny stravující plášť a vnitřní vybavení vzducholodi.

Další teorie zněla, že jde o odplatu zaměstnanců přepravní společnosti Delag. S ohledem na bezpečnost měly německé vzducholodi přejít z vodíku na hélium (přestože se USA dlouho vzpěčovaly jim tento plyn poskytnout). Jenže kvůli menší nosnosti by musel být omezen nejen počet cestujících a nákladu, nýbrž i personálu. Proto se v tisku objevily spekulace, že zaměstnanci na seznamu adeptů na propuštění záměrně otevřeli zásobníky s vodíkem. Tato spekulace měla jepičí život a spíš byla výplodem snahy za každou cenu najít řešení. 

Mnohem závažnější bylo obvinění, že havárie je dílem britských agentů, kteří se obávali možného nasazení Hindenburgu jako válečného stroje v případě války. O té se v roce 1937 už nemluvilo jen potichu a mnoho Britů ještě mělo v paměti nálety Göringových vzdušných "klobás" na britská města. Proti tomu stálo tvrzení, že na palubě Hindenburgu se už několik letů - a údajně i při tom posledním, osudovém třiašedesátém - pohybovali příslušníci gestapa. Důvodem výbuchu měla být časovaná bomba, umístěná v zadní části trupu, jejíž exploze měla proběhnout v době, kdy už bude Hindenburg bezpečně na zemi. Nepřízeň počasí a silný protivítr však vzducholoď zdržely, takže bomba vybuchla v době, kdy přistávala. 

Zaznělo i jméno amerického artisty Späha. Varietní umělec Joseph Antohony "Ben Dova" Späh, rodák ze Štrasburgu, v mládí emigroval do Států a byl proto pro Němce "podezřelou" osobou. Byl dokonce označován za jednoho z možných atentátníků, podle doložených svědectví měl na palubě Hindenburgu kameru, což svádělo k doměnce, že provádí špionáž. Tomu při záchraně pomohla zvláštní okolnost - v dobách němého filmu zaskakoval za populární komiky při nebezpečných scénách na výškových budovách a dle vlastních slov věděl kam a jak padat. 

Vyšetřování se však ještě pořádně nerozeběhlo a už bylo zastaveno. A to přímo na příkaz vrchního velitele letectva Hermanna Göringa. Jen málokdo tento krok chápal, zvláště když se mohla odhalit sabotáž, ale "tlustý Hermann" měl podle všeho důvody, aby nechal hledání příčin vyšumět do ztracena. Jeho krok nebyl nikdy zdůvodněn, až několik let po válce se tvrdilo, že se jeho agenti dostali na stopu rozsáhlého spiknutí proti Hitlerovi a jako jeden z projevů odporu a nesouhlasu s jeho politikou se rozhodli Hindenburg zničit v podstatě odhadnutým způsobem prostřednictvím časované bomby. Připustit něco takového, že má vůdce ve své tisícileté říši nějaké odpůrce, bylo naprosto nemyslitelné, proto maršál Göring (s největší pravděpodobností přímo na rozkaz Hitlera) záležitost Hindenburg uzavřel.

Až v roce 2000 přišla NASA, která zkoumala pozůstatky pláště vzducholodě s teorií, že před oním letem byl plášť Hindenburgu natřen barvou obsahujícím vysoce hořlavou celulózovou složku. Při přistání po průletu bouřkou byla kostra nabita statickou elektřinou, a po vyhození lana přeskočila jiskra mezi uzemněnou kostrou a potahem. To však kapitán Pruss trvale odmítal a zdůvodňoval své tvrzení zkušenostmi z průletů bouřemi, po kterých se nic podobného nestalo. Toto tvrzení, ač je přijímáno mnohdy jako konečné, ale naráží na otázku, zda byli špičkoví technici a odborníci natolik mimo smysly, aby aplikovali barvu vysoce hořlavé povahy na trup vzducholodi, která se potenciálně může prodírat bouřkovou frontou. Proto některé skupiny, které nadále chtějí odhalit tajemství zkázy Hindenburgu, tuto variantu odmítají.

(zdroj: youtube.com)

Hindenburg v kině

Osud Hindenburgu samozřejmě nenechal chladnými ani filmové tvůrce. Ti vzali jako výchozí bod pro své zpracování právě onu variantu sabotáže. Hvězdně natočený snímek byl vytvořen v roce 1975 pod režijní taktovkou Roberta Wise a může se pyšnit opravdu velice kvalitním osazením. Vedle George C. Scotta v hlavní roli poručíka tajné policie Rittera tu exceluje Anne Bancroft, William Atherton, Burgess Meredith, Charles Dunning, Richard Dysart či Joanna Moore. V roce 1976 byl Hindenburg nominován ve třech kategoriích na Oscara (kamera, výprava a mix zvuku), ale ani v jednom případě neuspěl. 

Existuje pochopitelně i několik dalších verzí, televizní filmy z let 1996, 2011 a 2015, dále pak nepřeberné množství dokumentárních snímků. Nenechte se ale nachytat a nemyslete si, že film Hindenburg a Hitler (2012) se zabývá vztahem nacistického vůdce k největší vzducholodi světa ve své době - tento snímek vypovídá o soupeření Adolfa Hitlera a Paula von Hindenburga o uchopení moci v Německu.