Bilion dolarů za záchranu počasí na Zemi? Podle ekonomů nejde o vysokou částku

Amar Bhattacharya, expert Brookingsovy instituce, upozorňuje, že investice je proveditelná, i když politicky náročná. Bez ní však svět čelí ekonomickým škodám, rostoucí inflaci a prohloubení chudoby v rozvojových zemích.

Podle Simona Stiella, šéfa klimatického programu OSN, klimatické dopady, jako jsou sucha, požáry a záplavy, narušují globální dodavatelské řetězce a zvyšují ceny potravin, což zasahuje všechny státy.

Plán financování je založen na rozdělení odpovědnosti. Soukromý sektor má poskytnout asi polovinu potřebných prostředků, zejména pro projekty, jako jsou solární a větrné elektrárny. Rozvojové banky zajistí 25 % financí, což odpovídá zdrojům Světové banky a dalších mezinárodních institucí.

Pomoc bohatých zemí má být přímou podporou ve výši 80–100 miliard dolarů ročně, což je dvojnásobek současné úrovně. Ve hře je i zavedení daní z fosilních paliv, nadměrného cestování nebo lodní dopravy.

Nicholas Stern z LSE upozorňuje, že částka 1 bilion dolarů odpovídá pouhému 1 % světového HDP ročně, což je ve srovnání s globálními výdaji na energii (3 biliony USD) přijatelná hodnota.

Rozvojové země již nyní investují stovky miliard dolarů z vlastních rozpočtů na boj proti klimatickým změnám. Achim Steiner z UNDP zdůrazňuje, že tyto snahy je třeba ocenit a doplnit je externími prostředky.

Částka 1 bilion dolarů zahrnuje asi 300 miliard USD, které by měly směřovat na projekty adaptace na klimatické dopady, jako jsou záplavy a sucha. Tyto projekty často nepřitahují soukromé investory, protože nepřinášejí přímý zisk.

Avinash Persaud navrhuje, aby veřejné prostředky bohatých zemí byly přednostně využívány na adaptaci, což by zlepšilo stabilitu rozvojových států.

Některé rozvojové země a občanské organizace se obávají, že zapojení soukromého sektoru by mohlo vést k většímu zadlužení chudších států. Lidy Nacpil z Asijského hnutí proti dluhům varuje, že poskytování půjček odporuje zásadě historické odpovědnosti bohatých zemí za klimatické změny.

Vyspělé země by mohly snížit rizika spojená se soukromými investicemi prostřednictvím garancí půjček nebo jiných forem podpory, což by snížilo náklady na kapitál v rozvojových zemích. Podle ekonomů je zapotřebí, aby částka poskytovaná rozvinutými státy byla přesměrována především na granty, nikoli půjčky.