"Řezník" Asad vede krutou válku, mučená žena promluvila

Třiadvacetiletá Ola se do věznice dostala v roce 2012. Vyšla z ní před měsícem a v jejích očích se ještě zračí prožité utrpení. Našla jinou revoluci, než do jaké vstupovala před téměř třemi lety.

Filmovala tehdy účastníky protivládních demonstrací, vozila léky do obležených předměstí Damašku, odkud pochází. Coby instruktorka autoškoly riskovala život, když do Jordánska převezla 150 dezertérů. Když se demonstranti chopili zbraní a začali proti režimu bojovat, přešla k jednomu oddílu v provincii Dará. "To, že jsem žena, věděl jenom velitel oddílu," citovala ji agentura AFP.

Pak ale přišla brutální a tragická válka a mezi opozicí začaly převažovat osobní spory. Jedna spolubojovnice ji ze žárlivosti udala, takže Olu v říjnu 2012 zatkli. Zbili ji a odvezli na velitelství vojenské rozvědky v Dará a dali ji na 25 dní na samotku. Následoval převoz do věznice v Damašku, další bití a dalších pět dní o samotě. "Bylo mi zima, měla jsem strach, stále jsem slyšela křik mučených lidí," vzpomíná mladá žena.

Pro ni nadešly nejtěžší chvíle s příchodem "Lachdara Brahímího". Tak vězni říkali zelenému kabelu opatřenému kovovou špicí, jímž se ve věznici bilo. Primitivní nástroj dostal jméno po zvláštním zmocněnci OSN pro Sýrii, jehož jméno Lachdar znamená arabsky zelený. Šest dní Olu věznitelé podrobili zkoušce zvané šabah, která spočívala v tom, že se vězeň přivázal za zápěstí ke stropu tak, že nohama sotva dosáhl na podlahu. Následovaly elektrické šoky. "Vždy, když na mě přišla řada, neměla jsem ještě zhojené rány z minula," popisuje Ola mučení.

Před měsícem se konečně dostala pryč a nyní je mezi uprchlíky v Turecku. Připomíná si, proč se vlastně s protesty začalo. Stále si přeje svobodu a Asadovo svržení. Chce ale také, aby se ve Švýcarsku jednalo, protože by to mohlo přinést úlevu lidem, kteří jsou v oblastech ovládaných povstalci. "Je třeba myslet na ženy a děti, na staré lidi, na lidi v obležení, kteří nemají co jíst. Nakonec přijde spravedlnost. Ale než to bude, je třeba jet do Ženevy, i kdyby to nemělo přinést žádný výsledek," říká Ola.

Ví o vnitřních bojích opozičních frakcí proti islamistům na severu. Podle ní je ale hlavní příčinou neúspěchu revolty nejednota opozice. "Místo toho, aby se sjednotili v boji proti režimu, jsou tady stovky skupin s vlastní ideologií a zdroji financí. Chci, aby si lidé připomněli, proč vlastně začali protestovat," tvrdí Ola.

Ulice Damašku se snaží tvářit se jako obvykle. Lidé nakupují, fotografují se před Umajjovskou mešitou, kupují suvenýry s Asadovým portrétem. Jakmile se ale zeptáte na řešení nynějšího konfliktu, spatříte velkou únavu.

"Ženeva? Na to, aby bylo to jednání úspěšné, je zapotřebí zázrak. Ani jedna strana nechce ustoupit," myslí si Akram, který prodává zeleninu v historické části města. Jemu by stačilo, kdyby se účastníci dohodli aspoň na příměří, protože bez něj to neskončí nikdy. "Ať si tam povídají měsíce, já chci ale spát v klidu," říká Akram.