KOMENTÁŘ | Díváme se na smrt Sýrie? Málokdo má zájem na míru, po moci baží příliš aktérů

Když se minulou neděli světem rozletěla zpráva o pádu Asadova režimu v Sýrii, Syřané zaplaveni radostí a euforií začali spontánně slavit. Oslavy, plné naděje a úlevy, symbolizovaly definitivní konec jedné z nejtemnějších epoch jejich historie. Éra, kterou v roce 1971 započal Háfiz al-Asad a kterou jeho syn Bašár krutě prodloužil, se konečně stala minulostí.

Od těchto převratných událostí uplynuly téměř dva týdny, avšak klid se do Sýrie stále nevrátil. Ozbrojené skupiny, včetně Haját Tahrír aš-Šám (HTS) a různých kurdských milicí, nadále svádějí urputné boje. Tyto střety pokračují, ač tentokrát do nich už nezasahuje pravidelná syrská armáda.

Občanská válka v Sýrii zůstává daleko od svého závěru a nic nenaznačuje, že by se blížila k řešení. Beznadějnou situaci ještě více zhoršují zprávy o možném tureckém vpádu do severních provincií země. Tento krok by nejen prohloubil trvající konflikt, ale také prodloužil utrpení Syřanů, kteří touží po jediném – po klidu a míru, jenž se jim stále vzdaluje.

Potvrzuje se to, co vidíme za poslední léta – Sýrie se stala failed state, tedy státem, který zcela selhal. Chybějí jí dostatečně silné instituce schopné udržet územní celistvost a zajistit vládu práva. Během pouhých několika dní se armáda proměnila v bezvýznamný přívěšek padlého Asadova režimu, zatímco skutečnou vojenskou moc převzali opoziční povstalci, kteří nyní diktují vývoj na bojištích.

Každý suverénní stát musí mít tzv. monopol na násilí, tedy schopnost prostřednictvím síly udržovat pořádek a zajistit bezpečnost. Dlouhodobé úspěchy ozbrojenců však jasně ukazují, že Damašek tuto schopnost postrádá. Ještě bolestivější důkaz o této ztrátě suverenity představuje invaze izraelské armády v jihozápadní části země a hrozba blížící se turecké invaze.

Zatímco v posledních týdnech mohla mezi Syřany vzniknout naděje na zemi osvobozenou od dosavadního diktátora Bašára Asada, poslední dny ukazují tvrdou realitu: místo svobody je čeká země uvržená do ještě hlubší a krutější občanské války. Opoziční skupiny nedisponují schopností mír nejen nastolit, ale ani jej udržet. Situaci navíc zhoršují okolní mocnosti, které ochotně využívají oslabeného protivníka k prosazení svých vlastních zájmů.

Situace, kdy veškerou moc drží v rukou jediný muž, je sama o sobě špatná. Avšak když se o kontrolu nad státem začne ucházet množství různých skupin, stává se situace ještě chaotičtější a nebezpečnější, což zemi uvrhá do ještě hlubšího zmatku a násilí.

Je to zřetelný vzkaz pro Syřany: ještě nenastal čas k návratu, vaše bezpečí není zaručeno. Ozbrojené skupiny, toužící po moci, pravděpodobně ještě dlouho povedou krvavý boj o kontrolu nad zemí. Návrat bude možný až tehdy, kdy se situace skutečně stabilizuje – což však pro Sýrii, vzhledem ke komplikované realitě, nemusí být brzy či dokonce vůbec.

Současná situace naznačuje dvě možnosti: buď ještě více roztrhanou Sýrii, nebo její úplný rozpad. Izrael pravděpodobně upevní kontrolu nad Golanskými výšinami, zatímco Turecko se může zmocnit severních a severovýchodních oblastí země. Nejistotou však zůstává postoj Íránu a jeho Islámských revolučních gard. Myšlenka široké islámské revoluce v Teheránu totiž stále žije a rozvrácená Sýrie představuje ideální příležitost pro její prosazení.

Jaké je nejlepší východisko pro Sýrii? Západní společenství ho pravděpodobně vidí v demokratizaci země, která by zajistila stabilitu a respekt k lidským právům. Rusko naopak upřednostňuje silnou, ideálně autoritářskou vládu, jež by umožnila pokračování jeho vlivu na Blízkém východě a v Africe. Pro Írán by byl ideálním scénářem triumf islámské revoluce a vznik radikálního teokratického režimu, který by rozšířil jeho ideologickou a strategickou sféru vlivu.

Co však můžeme realisticky očekávat? Pravděpodobně jakousi moderní verzi „koncertu velmocí“. Turecko a Izrael si pravděpodobně zajistí kontrolu nad „svými“ částmi země, zatímco zbytek Sýrie se promění v území ovládané radikálním náboženským režimem, ekonomicky zruinované a zcela bezpečnostně nestabilní.

De facto se nikdo nezajímá o skutečnou mírovou tranzici k umírněnějšímu režimu, a to ani takovému, který by nemusel být nutně demokratický. Washington raději drží odstup, Moskva se soustředí na udržení svých vojenských základen a přístavů. Turecko a Izrael jsou pravděpodobně posledními aktéry, kteří by měli zájem na míru v Sýrii. A co samotní Syřané? Těm nezbývá nic jiného než bezmocně sledovat agónii a pomalou smrt svého státu.