ANALÝZA | Indie, nebo Pákistán? Velké srovnání vojenských kapacit. Převaha ale nemusí být rozhodující

V noci na středu došlo k dalšímu vyostření ozbrojeného konfliktu mezi Indií a Pákistánem. Indická armáda zahájila vojenskou operaci, která podle oficiálních vyjádření měla být namířena proti teroristickým buňkám operujícím v pohraniční oblasti. Podle pákistánských úřadů si však akce vyžádala desítky civilních obětí, mezi nimiž bylo údajně i dítě.

Pákistán reagoval okamžitě vojenskou odpovědí, při které se jeho jednotkám mělo podařit sestřelit několik indických stíhaček Rafale francouzské výroby. Odpověď si podle dostupných zpráv vyžádala životy několika indických civilistů.

Přestože jsou některé informace stále neověřené a podléhají propagandistickému zkreslení obou stran, eskalace napětí mezi dvěma jadernými mocnostmi vyvolává oprávněné obavy z další destabilizace regionu.

V absolutních číslech má většinou navrch Indie

Pákistán ve srovnání s Indií zaostává téměř ve všech klíčových parametrech vojenské síly. Rozhodující roli hraje zejména populační rozdíl – Indie má zhruba pětkrát více obyvatel, což se přímo promítá do rozsahu dostupných lidských a materiálních zdrojů.

Podle analytického portálu GlobalFirepower.com, který se zaměřuje na hodnocení vojenské síly států, může Indie v případě potřeby teoreticky mobilizovat až 522 milionů potenciálně bojeschopných mužů. Pákistán naproti tomu disponuje zhruba 85 miliony. Tato čísla představují maximální odhady a odrážejí pouze základní demografickou způsobilost – žádná armáda na světě samozřejmě nedokáže takto obří počet efektivně zapojit a udržet.

Rozdíl se dále projevuje i v počtech aktivního vojenského personálu. Indická armáda má aktuálně přibližně 1,45 milionu profesionálních vojáků, zatímco pákistánská armáda „pouze“ 654 tisíc. V rezervních silách je poměr podobný: 1,16 milionu rezervistů v Indii oproti 550 tisícům v Pákistánu.

Poměrně vyrovnanější je situace v oblasti leteckých a pozemních mechanizovaných sil. Pákistán má k dispozici 328 bojových letounů, zatímco Indie 513. Přestože jde o výrazný rozdíl, nepředstavuje to jednoznačnou výhodu pro Indii, pokud jde o zajištění úplné vzdušné nadvlády v případném plnohodnotném konvenčním konfliktu.

Co se týče obrněné techniky, Indie drží jasný náskok s přibližně 4 200 tanky proti 2 600 pákistánským. Rozdíl je ještě markantnější u obrněných vozidel: Indie jich má až 150 tisíc, což je sedminásobek oproti pákistánským kapacitám.

Zajímavé je však, že Pákistán Indii překonává v některých specializovaných segmentech: například v počtu samohybných děl (662 ku 100) a v počtu raketometných systémů (600 ku 260). Tyto kapacity mohou sehrát významnou roli při asymetrických nebo defenzivních operacích.

Celkové srovnání tak ukazuje jasnou převahu Indie – jak v lidských zdrojích, tak v celkové vojenské infrastruktuře. Nicméně určité oblasti, kde má Pákistán technologickou nebo taktickou výhodu, ukazují, že by případný ozbrojený střet nebyl bez rizik ani pro silnějšího aktéra. 

To pravé srovnání

Jak už EuroZprávy.cz opakovaně upozorňovaly, konflikt mezi Indií a Pákistánem nelze zúžit pouze na konvenční vojenské kapacity. Přestože obě armády disponují rozsáhlým personálem i technikou, jádrem dlouhodobého napětí zůstává sporné území Kašmíru, kde dochází k ozbrojeným střetům již desítky let. Tyto lokální konflikty sice přinášejí určité ztráty, avšak oba státy je dosud zvládaly bez přerůstání do plnohodnotné války.

Skutečným důvodem k obavám je však něco zcela jiného – obě země totiž disponují jadernými zbraněmi. Tato skutečnost zásadně mění charakter jakéhokoliv potenciálního konfliktu a činí jakékoliv vyhrocení extrémně nebezpečným nejen pro region, ale i pro globální bezpečnost.

Zatímco se v 50. a 60. letech minulého století světová pozornost soustředila na jaderné soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, v pozadí se začínaly formovat i ambice jiných států. USA a SSSR si během Kubánské krize v roce 1962 bolestně uvědomily, že přímý jaderný konflikt by vedl ke vzájemně zaručenému zničení (tzv. doktrína MAD – Mutually Assured Destruction). Výsledkem byla relativně disciplinovaná a diplomaticky korigovaná soutěž, v níž, navzdory masivnímu zbrojení, panovala obrovská obezřetnost.

To se však nedá říct o dvou regionálních rivalech v Jižní Asii. Indie a Pákistán jdou zcela odlišnou cestou. Obě země odmítly podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) – dokument, ke kterému se přihlásila většina států světa, včetně těch, které žádný jaderný arzenál nevlastní. Indie i Pákistán dlouhodobě hájí svůj postoj jako „nezávislou bezpečnostní volbu“, zároveň však tímto přístupem podrývají mezinárodní kontrolní režim.

Podle nejnovější výroční zprávy Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI) z roku 2024 disponuje Indie přibližně 172 jadernými hlavicemi, zatímco Pákistán má odhadovaných 170. Jde o první případ po více než dvou desetiletích, kdy Indie v tomto parametru předstihla svého pákistánského rivala. Zatímco Indie svůj arzenál pomalu rozšiřuje, počet hlavic v Pákistánu zůstává relativně stabilní.

Obě země však investují značné prostředky do modernizace svých jaderných sil. Indie rozvíjí pokročilé technologie jako vícenásobně nezávisle naváděné návratové prostředky (MIRV) pro své balistické rakety Agni-V, což umožňuje zasáhnout několik cílů současně. Pákistán se snaží držet krok – jeho odpovědí je vývoj raketového systému Ababeel, který má rovněž nést MIRV hlavice.

Indie uskutečnila svůj první jaderný test v roce 1974 pod krycím názvem Smiling Buddha. Šlo o „pokojný“ jaderný výbuch, který však jasně demonstroval schopnost země vstoupit do klubu jaderných mocností. Pákistán reagoval až v roce 1998, kdy provedl sérii testů (Chagai-I a Chagai-II), a to jen několik dní po sérii indických testů v Pókhranu. Tím Pákistán otevřeně přiznal svůj jaderný status a regionální jaderná rovnováha se oficiálně ustálila na dvou hráčích.

Obě země dnes považují své jaderné zbraně nikoliv za nástroje k přímému použití, ale za základní pilíř národní bezpečnosti a strategického odstrašení. Absence NPT, pokračující modernizace a napjaté vztahy však znamenají, že situace zůstává vysoce riziková a každé diplomatické selhání může mít fatální následky – nejen pro region, ale i pro svět.