Konec snu. Brexit je symbolickým milníkem

Velká Británie historicky vždy stála stranou integrující se Evropy. I známý projev Winstona Churchilla pronesený v září 1946 v Curychu, v němž titán britské politiky vyzval ke vzniku Spojených států evropských, nepředstavoval apel, aby se Londýn do sjednocování kontinentu přímo zapojil. Muž, který provedl Spojené království strastmi druhé světové války, naopak viděl svou vlast mimo integrační projekt a akcentoval její vazbu na USA.  

Odpor Velké Británie vůči zapojení se do vznikajících evropských struktur se následně několikrát otevřeně projevil, například v roce 1951 při vzniku Evropského společenství uhlí a oceli, o devět let později, kdy Londýn výrazně přispěl ke vzniku paralely k Evropskému hospodářskému společenství v podobě projektu Evropského sdružení volného obchodu, či v éře Margareth Thatcherové, jejíž vláda odmítla Schengenskou dohodu, evropskou sociální chartu i projekt jednotné měny.

Postoj Londýna vždy odrážel doznívající sentiment někdejší supervelmoci i specifické hospodářské směřování země. Její obchod byl po dlouhou dobu orientován spíše na státy Commonwealthu, nezanedbatelnou část jejího ekonomického výkonu tvořil finanční sektor a individualismus zde měl mnohem silnější tradici než ve zbytku západní Evropy.

Výsledek čtvrtečního referenda tedy není z historického hlediska nikterak šokující ránou z nebes. Připočteme-li k tradiční nedůvěře a vlažné podpoře integračnímu projektu ve Velké Británii na ostrovní poměry mimořádně vyhrocenou kampaň, plnou emocí, polopravd i otevřených lží, je spíše s podivem, že pro tzv. brexit hlasovalo pouhých 52% voličů.

Ponechme nyní stranou praktické dopady proběhnuvšího plebiscitu. Scénářů je mnoho. Zcela vyloučen však není ani rozpad Velké Británie. Velmi pravděpodobně dojde k podstatné proměně současné podoby Evropské unie. To však ukážou teprve následující roky. Výsledek referenda totiž nemá bezprostřední účinnost (ve skutečnosti nemá ani jakoukoliv právní závaznost) a rozhodně neznamená, že Spojené království od zítřka přestává být členem osmadvacítky, jak se velká část české veřejnosti mylně domnívá.

V symbolické rovině nicméně rozhodnutí britských voličů odráží hlubokou, nadále se prohlubující polarizaci, a to nejen ve Spojeném království, ale v celé Evropě. Ukazuje se, že pro nezanedbatelnou část evropské populace nejsou myšlenky, které Evropská unie ztělesňuje, atraktivní. Ba co víc, idea potlačení nacionalistických vášní, spolupráce, otevřenosti, konsensu a budování sociálně orientovaného tržního hospodářství, je vnímána čím dál více nepřátelsky.

Jasně se ukazuje, že stávající rychlost evropské integrace, kterou nepochybně v posledních pětadvaceti letech poháněla i euforie z konce studené války, a soubor hodnot, na nichž stojí, jednoduše nekoresponduje s myšlenkovým světem velkého procenta Evropanů, kteří se s uvedenými ideami vnitřně neztotožňují. Střet s druhou, rovněž velmi silnou stranou tak byl nevyhnutelný.

Situace přitom rozhodně nereprezentuje pouhý protest proti byrokratické přebujelosti Evropské unie a demokratickému deficitu jejích institucí. Ve Velké Británii o sobě dal silně vědět fenomén, který vrací na scénu tradiční, podle mnohých překonané pravo-levé dělení politického spektra. Nepochybně není náhodou, že proti brexitu hlasovaly skotské regiony, které se na pomyslné politické mapě nacházejí dlouhodobě více nalevo než například regiony anglické. Evropský integrační projekt se jednoduše doposud vyvíjel směrem, který pro rigidní stoupence laissez-faire nemůže být přitažlivý. Stejně tak daný kurz nemohl oslovit politické nacionalisty a přesvědčené konzervativce.

Ponechme nyní stranou ekonomické aspekty. Evropský integrační projekt táhl v posledním čtvrtstoletí kontinent určitým ideovým směrem. Ztělesňoval společenský liberalismus, překonání úzkých nacionálních identit, pokus dát volnému trhu určitá pravidla, a omezit tak některé jeho prokazatelně škodlivé vlivy. Alespoň v myšlenkové rovině upřednostňoval složité hledání kompromisů nad jednoduchými ráznými kroky, spolupráci před vypjatým soupeřením, kulturní rozmanitost před jednolitostí, respekt stavěl nad napadání.

Realitou zůstává, že desítky milionů Evropanů tyto hodnoty neuznávají. Stále silnější šíření těchto myšlenek tak logicky vede k nárůstu protitlaku. Vše je umocněno současnými objektivně existujícími problémy, přičemž nesmíme zapomenout, že právě ve složitých dobách lidé velice často inklinují k politice volající po návratu starých pořádků a tradic. Odrazem je aktuální vzestup politických sil, které jsou mnohdy paušálně označovány jako populistická nacionalistická pravice.

Evropu čekají nelehké časy. Hospodářská nejistota, masivní migrace, politická nestabilita a rostoucí bezpečnostní rizika budou zřejmě charakterizujícími prvky následujících let. Étos "konce dějin" typický pro post-studenoválečný vývoj je definitivně u konce. Britské referendum za ním napsalo pomyslnou tečku.                                

Autor je historik.