Pád berlínské zdi? Část východních Němců událost úplně zaspala

Pád berlínské zdi v noci z 9. na 10. listopadu 1989 v ulicích slavily statisíce Němců, další miliony se z něj radovaly doma. Byla ale i řada takových, kteří historický zlom zaspali. Patří mezi ně třeba Uwe a Viola Benniesovi, kteří by přitom měli skutečně co slavit. Hroutil se totiž východoněmecký komunistický režim, který Uweho kvůli jeho politickým názorům ještě před pár měsíci věznil a který je dlouhá léta nechtěl pustit na Západ.

Přidejte svůj názor 1 komentář

Berlín, ilustrační foto
doporučujeme

"Pád zdi jsme prostě prospali. Šli jsme ten den velmi brzy spát," říká Bennies o událostech, které odstartovalo otevření prvního berlínského hraničního přechodu Bornholmer Strasse ve 23:30. Celou památnou noc ale nakonec Benniesovi, kteří v té době už pár měsíců žili v západní části německé metropole, v posteli nevydrželi.

"Po půlnoci na nás někdo začal zvonit. Byl to švagr a známý z NDR, kteří se jako jedni z prvních dostali přes hranici," líčí sedmapadesátiletý muž, který se hned překvapeně zeptal, kde se tu neočekávaní návštěvníci berou. "My jsme teď přeskočili přes zeď," odpověděli mu se smíchem. "Tak jsme spolu pak celou noc až do rána seděli, sledovali televizi a slavili," vypráví Bennies.

Přelomová noc pro ně byla vyvrcholením předešlých dramatických 12 měsíců, během nichž rodina prošla těžkými zkouškami a musela se vypořádat z vězněním, několikaměsíční odlukou i pozbytím prakticky veškerého majetku.

O tom, že pro sebe v Německé demokratické republice (NDR) nevidí žádnou budoucnost, měli Uwe a Viola Benniesovi jasno už dlouho před rokem 1989. Uwe musel část své vojenské služby v letech 1980 až 1982 strávit u pohraničníků, kde se na politickém školení mimo jiné dozvěděl, že "pouze mrtvý narušitel hranic, je dobrý narušitel hranic". "Tehdy jsem si řekl, že tohle dál nejde," poznamenává s tím, že stejně to viděla i Viola, kterou si vzal v roce 1982. Východoněmecký režim, který v té době už bez větších problémů na Západ pouštěl lidi v důchodovém věku, se ale mladého páru vzdát nechtěl a postupně zamítl všechny čtyři oficiální žádosti o vycestování ze strany manželů, kterým se v roce 1983 narodila dcera a o čtyři roky později i syn.

V roce 1988 navíc na Benniesovi velmi tvrdě udeřil. "Jednoho rána před našimi dveřmi stála tajná policie Stasi," vzpomíná Viola Benniesová na zatčení svého manžela, kterého - jak se dozvěděli později - udal známý. První týden Viole úřady, které vyslýchaly také ji, odmítaly sdělit jakékoliv informace o tom, co se s Uwem stalo. Když tak konečně učinily, zjistila, že je obviněn z "veřejného ponižování orgánů NDR", za což si také v prosinci 1988 od soudu odnesl desetiměsíční vězeňský trest.

Hned v den vynesení rozsudku Viola, která se zatím musela sama starat o dvě malé děti, volala známé do západního Berlína se žádostí o pomoc. "Řekla mi, že to bude těžké dostat ho na Západ. Já jsem ale nikdy nepochybovala o tom, že se to povede," líčí o snaze nechat Uweho zapsat na seznam politických vězňů, které by spolková republika (SRN) vykoupila.

Bonn tak činil už od 60. let a do konce roku 1989 touto cestou na svobodu a na Západ pomohl téměř 34.000 východoněmeckých politických vězňů, za něž celkem zaplatil přes tři miliardy západoněmeckých marek.

S pomocí známé a jednoho právníka se tímto způsobem nakonec na Západ dostal i Uwe Bennies. V dubnu 1989 mohl vycestovat do západoněmeckého Giessenu a posléze i do uprchlického zařízení v západoberlínské čtvrti Marienfelde. Manželka Viola i s dětmi zatím zůstávala ve východním Německu a doufala, že úřady splní svůj slib a také je pustí na Západ. "Když už byl (Uwe) na Západě, přestěhovala jsem se s dětmi k rodičům," vypráví Viola, která začala prodávat nábytek i další majetek rodiny, který musel zůstat na Východě. "Až později jsme zjistili, že ten kamarád, kterému jsem všechno prodala, nás zradil," poznamenává se smutkem v hlase.

Trvalo ještě několik dlouhých týdnů, než i ona s dětmi mohly přes hranici. "Musela jsem každý den volat na úřad, jestli už přišlo mé povolení k vycestování. To trvalo ještě čtyři, pět týdnů," líčí. Když konečně dorazilo, měla čas do půlnoci, aby NDR opustila. Vzala s sebou děti, jeden kufr a kočárek; víc už toho stejně neměla.

"A pak jsme se mohli po více než půl roce obejmout," vzpomíná s pohnutím na opětovné setkání s manželem. Ještě ani ne dvouletý syn svého tátu, kterého neviděl od doby, kdy si pro něj přišla tajná policie, v prvních momentech vůbec nepoznával. "Strejda táta mu říkal," podotýká Benniesová, která ale ani přes těžkosti nikdy nelitovala toho, že se s manželem rozhodli NDR a s ní i celý svůj dosavadní život opustit. Přelomovou noc z 9. na 10. listopadu díky tomu slavili už jako občané svobodné země.

Loading...
Vstupte do diskuze (1)
Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Čaputová byla na Národní třídě už dnes. Proces změny podle ní není u konce

12.11.2019 17:39 Změny, které nastaly v listopadu 1989, jsou započaté, ale ne dokončené. Lidé musí cítit sociální…

V Polsku se sešel nově zvolený Sejm. Na úvod mluvil prezident Duda

12.11.2019 17:26 V Polsku se dnes na své ustavující schůzi sešel parlament, o jehož složení Poláci rozhodli ve…

Evropa se 17. listopadu rozsvítí v barvách české trikolory

12.11.2019 17:21 U příležitosti 30. výročí sametové revoluce se některé evropské monumenty rozsvítí 17. listopadu v…

Obranná spolupráce EU a NATO dle Mogheriniové nikdy nebyla lepší

12.11.2019 17:10 Obranná spolupráce Evropské unie a Severoatlantické aliance je nyní těsnější a konkrétnější než…

Související:

Právě se děje

Další zprávy

reklama