Děti stále plakaly, že chtějí domů, vidět tátu, našeho psa, říká Ukrajinka v ČR

Firma, ve které pracuje její manžel, spolupracuje s jednou českou společností a jim bylo hned v prvních dnech nabídnuto, aby se přestěhovali do Česka. „Byli jsme první rodina, která souhlasila. Nevěděli jsme, co se bude dít. Rozhodli jsme se, že odjedu já s mými dětmi a moje sestra s jejími dětmi,“ říká čtyřiatřicetiletá Alina, která nyní s rodinou žije v Poděbradech. Ukrajinu opustili 28. února, v Česku byli 1. března. „Byla to těžká cesta a velmi dlouhá noc. Část jsme šly pěšky, což bylo s dětmi náročné,“ dodala. Tak se dostaly do Polska, odtud měly zorganizovaný převoz do Poděbrad.

Česká společnost, se kterou byl Alinin manžel v kontaktu, pro ně pronajala byt, po měsíci a půl ho ale museli opustit. Společně se sestrou z toho byly zoufalé, najít střechu nad hlavou totiž tehdy v Poděbradech nebylo vůbec jednoduché, protože byly zrovna Velikonoce, v Poděbradech bylo plno turistů a veškeré dostupné bydlení bylo plné. Nakonec se jim podařilo najít místo v sociálním bydlení poskytovaném pro ukrajinské uprchlíky. Nějakou dobu žila Alina v malém bytě společně se sestrou a jejími dětmi, nyní zůstala na ubytovně sama se svými dvěma syny.

„Začátky byly hrozné. Děti každý den plakaly, že chtějí jet domů, že chtějí vidět tátu, našeho psa, že chtějí spát ve svých postelích, že chtějí vidět babičky a dědečky. Rvalo mi to srdce, ale věděla jsem, že tady musíme zůstat, protože vrátit se na Ukrajinu by nebylo bezpečné,“ popisuje Alina.

Alinin manžel zůstal na Ukrajině, kde pracuje. Protože má zdravotní problémy, nemůže nastoupit do armády. Stará se rovněž o své a Alininy rodiče, kteří v zemi zůstali. „Snaží se vydělat nějaké peníze, aby pak mohl přispět na pomoc armádě,“ říká mladá Ukrajinka.

Za uplynulý rok byla Alina zpátky ve svém rodném městě dvakrát. Jedou v září na pět dní a podruhé v listopadu. „Bylo to pro nás důležité. Vzala jsem děti, potřebovaly vidět tátu, prarodiče, našeho psa. Nebylo to ale vůbec snadné. Raketové útoky byly tehdy velmi časté, do toho nefungovala elektřina. Když jsme autobusem odjížděli zpátky, byla absolutní tma. Celá země byla ve tmě. Po této cestě ale byly děti už mnohem klidnější a začaly víc rozumět tomu, proč není jednoduché se vrátit,“ vypráví Alina.

Práci se jí podařilo najít už loni v březnu. Na internetovém fóru si tehdy přečetla, že v Poděbradech hledají učitele z Ukrajiny pro ukrajinské děti. V ukrajinské školce pracuje dodnes. Její mladší syn, kterému je pět let, nejdříve chodil do práce s ní, od loňského září ale začal navštěvovat místní českou mateřskou školu. „Bylo mi smutno z toho, když mi vyprávěl, jak pro něj bylo nejlepší, když si hrál sám, protože mu nikdo nerozuměl,“ popisuje. Teď už je to ale mnohem lepší, dodává s tím, že je opravdu velmi vděčná českým učitelům i škole za to, co pro děti dělají. Starší, dvanáctiletý syn, navštěvuje rovněž místní českou školu.

Co pro ni bylo za uplynulý rok nejtěžší? „Asi to, že jsem byla zvyklá, že já a můj muž děláme všechno dohromady, že jde o naše společná rozhodnutí a teď jsem tady na všechno byla jen já sama. A nevěděla jsem, co nás čeká. Jestli znovu uvidím mého manžela, moje rodiče. Nevěděla jsem nic. Navíc jsem neuměla česky,“ odpovídá Alina. Základy češtiny už nyní má a výhodou pro ní rovněž bylo, že mluví anglicky. Hlavně při komunikaci s mladší generací. „Starší generace anglicky moc neumí a mluví rusky. Rusky ale zase nemluvím já,“ dodává.

Češi jim pomáhali už od příjezdu do Poděbrad, nosili jim jídlo i oblečení. „Poznala jsem Češku Janu, která nám dala kolo i vánoční stromeček. A nejlepší bylo, když jsme mohli strávit Vánoce s její rodinou. Jsem jí za to velmi vděčná,“ říká Alina.

S manželem mluví každý den a situace v jejím rodném městě se poslední dobou nijak nezměnila. „Stále hrozí raketové útoky. Každý den jsou můj muž i rodiče připraveni, že může dojít k útoku jak z Ruska, tak i z Běloruska, které se nachází nedaleko Lucku,“ popisuje Ukrajinka. „Mám v telefonu aplikaci, kde vidím, když je nějaký poplach v Lucku a v jeho okolí a dnes mi to oznamovalo už dvakrát, že jsou nad městem rakety,“ dodává.

Zprávy z Ukrajiny sleduje neustále. Snaží se je ale nečíst předtím, než jde za dětmi do školky. „Nechci, aby mě děti viděly smutnou, snažím se, aby byly šťastné,“ říká Alina. Pokud jde o návrat na Ukrajinu, zůstává stále optimistkou. Věří ve vítězství ukrajinské armády a doufá, že se bude moci brzy vrátit. „Mám Českou republiku ráda, Češi jsou fajn, ale chci domů a příště jet do Česka už jen jako turista,“ uzavírá.