KOMENTÁŘ: Pandemie je široký problém. Řešení nemohou určovat pouze epidemiologové

Denně jsme svědky přívalu čísel o zdravotních aspektech koronavirové pandemie a epidemiologické situaci v České republice. Média obyvatelstvo pravidelně zásobují daty o pozitivně testovaných, aktivních případech, hospitalizacích a zemřelých. Jiné statistiky, které jsou z pohledu fungování a směřování společnosti přinejmenším stejně důležité, zůstávají upozaděny.

Více než měsíc slýcháme tu více, tu méně černé scénáře vývoje epidemiologické situace. Skuteční i samozvaní odborníci, stejně jako mnozí novináři-laici nám zapáleně nastiňují, co může stát, pokud zavedeme, resp. nezavedeme ta či ona restriktivní opatření, která mají šíření koronaviru v populaci zastavit. Zdá se, jakoby vše bylo precizně podloženo a spočítáno. Jde o iluzi. V těchto výpočtech totiž zpravidla chybí druhá strana pomyslné rovnice - jakou cenu si navrhované strategie boje s nemocí covid-19 vyžádají.  Vše přitom naznačuje tomu, že jejich dopad bude drtivý. Koronavirová krize tak dávno není pouhým problémem veřejného zdraví, ale problémem mnohem komplexnějším. Od toho by se mělo odvíjet její řešení.

V posledních dnech sílí volání po "drastických opatřeních" s cílem zachránit životy, jak svůj apel zaobalil například prezident republiky. Objevují se náznaky, že z epidemiologického hlediska by snad bylo optimální na dva týdny zemi "zcela vypnout", jen k tomu není politická vůle. Neslyšíme však, co by takový postup způsobil. Nemluví o tom, jaký počet lidí se ocitne v existenční nouzi. Nikdo si netroufá vyčíslit, kolik si bude muset stát půjčit na bezprostřední sanaci škod. Málokdo otevřeně přizná, že růst státního zadlužení povede v budoucnu k drastickým úsporám, které patrně výrazně sníží kvalitu života většiny Čechů. Příliš nerezonují varovné hlasy, že karantény a uzavírání škol mají nezanedbatelný vliv na vzdělanost, která má být klíčem k dalšímu rozvoji země.

Navrhovaná opatření mohou mít extrémní dopad a dlouhodobě ovlivnit další směřování české společnosti a českého státu. Cítit mohou být roky, ne-li desetiletí poté, co pandemie odezní. Je totiž nasnadě, že při zachování aktuálního dominantního ekonomického paradigmatu povede růst státního dluhu po skončení pandemie - nejen v tuzemsku - k ráznému omezování veřejných výdajů. Nemusíme chodit daleko do minulosti, abychom viděli, jaký má takový postup důsledky. Po finanční krizi z roku 2008,  jejíž ekonomické dopady koronavirová pandemie v mnoha ohledech již nyní překonává, vedla úsporná politika mnoha světových vlád k zhoršení životní situace nezanedbatelného počtu lidí.

Důsledek? V posledním desetiletí jsme svědky vzestupu antisystémových nálad, volebních vítězství populistů všeho druhu a zásadního oslabení důvěry lidí v liberální demokracii napříč západním světem. Dá se přitom předpokládat, že otřesy vyvolané pandemií budou ještě závažnější. Mnozí světoví analytici píšou o přízraku třicátých let dvacátého století. K čemu tehdejší velká hospodářská krize vedla není třeba člověku se základním historickým vzděláním připomínat.

Lékaři a zdravotničtí experti mají povinnost zachraňovat životy. Budou logicky předkládat taková opatření, která dle jejich úsudku povedou k tomuto cíli. Zvažovat další důsledky není v popisu jejich práce. Tyto důsledky ale s ohledem na svou závažnost zváženy být musí. Je nutné dát prostor ekonomům, sociologům, psychologům a expertům na klíčové oblasti fungování společnosti. Jen tak si veřejnost a politická reprezentace může udělat celkový obraz o situaci, posoudit cenu a rizika. Skutečně například víme, že případná další tvrdá a bolestivá opatření nepovedou v dlouhodobém horizontu k rozkolísání financování zdravotnictví, které nebude schopné zachraňovat životy v současném rozsahu? Kolik životů bude ve skutečnosti ušetřeno? Podobné studie byly zpracovány v jiných zemích. Existují pro české prostředí? Pokud ano, proč nejsou předmětem veřejné diskuze?     

Nic z toho neznamená, že by se ohledně koronaviru nemělo dělat nic. Namísto konstruktivního a promyšleného přístupu se ale uchylujeme k ostrakizaci. Ti, kteří upozorňují na dlouhodobé dopady drastického postupu boje s koronavirem, jsou v posledních týdnech házeni částí epidemiologů a novinářů do stejného pytle s popírači pandemie, stoupenci konspiračních teorií a antisystémových hnutí, nejrůznějšími iniciativami jsou nálepkováni jako manipulátoři. Mnohá média vyslyšela volání, že vážnost situace velí omezit prostor těm, kteří by snad poukazovali na stinnou stránku restriktivních opatření. Ve veřejném prostoru se vytváří umělý dojem názorového konsensu. Obávám se, že pouze dále oslabí důvěru v tradiční a seriózní informační zdroje.  

V českém kontextu je pandemie koronaviru největší zkouškou a krizí v uplynulých třiceti letech. Způsob jejího řešení určí další vývoj na dlouhé roky, ne-li dekády. Rozhodnutí je natolik závažné, že nemůže vycházet výhradně z lékařských hledisek.  V sázce nejsou pouze životy momentálně nejohroženějších skupin obyvatel.

Historie se zpravidla přímo neopakuje. Vývoj je odvislý od mnoha faktorů, které nikdy nejsou identické. Lze však vysledovat jisté vzorce, od nichž se odvíjejí obecnější trendy. Doufejme tedy, že koronavirová krize nevychýlí události 21. století podobným směrem, jakým tok dějin 20. století nasměrovala velká hospodářská krize.             

Autor je historik.