RECENZE Z VARŮ: Česká Světýlka jsou půvabný koncept, který bude každý vnímat jinak

Beata Parkanová po svém intimním debutu Chvilky o věčném boji s matkou a milostným životem, v soutěži ve Varech dva roky zpátky odpremiérovala rodinné melodrama na pozadí dějin Slovo. Její druhý titul se setkal s velmi rozporuplnými reakcemi stran kritiky, což ještě umocnila udělená cena za režii. Jedni kritizovali strojenost, přílišnou stylizaci, absenci autenticity a režijní nekonzistenci, druzí naopak vyzdvihli přiznané melodramatické kontury, celkový koncept, rodinnou dynamiku a její cestu za štěstím. Stejně různorodé jsou a budou i reakce na Světýlka, která po premiéře na karlovarském festivalu do široké distribuce vstoupí 5. září.

V centru dění opět stojí rodina a její problematické vztahy. Ještě více zde prosvítá neschopnost mezigenerační komunikace a uzurpátorská výchova a s ní spojená traumata. Středobodem v bezčasí horkého léta se odehrávajícím příběhu je šestiletá Amálka. Společně s ní trávíme jeden zdánlivě obyčejný den, kde jakoby bokem sbíráme střípky rozpadajícího se vztahu jejích rodičů. Do toho pozorujeme odlišné názory na výchovu skrze hysterickou postavu babičky a flegmatického dědečka, kteří s Amálkou tráví čas, sbírají s ní borůvky, koupou se a obědvají. Táta jde totiž na fotbal a máma má naplánovaný výlet.

Že je Amálka středobodem vyprávění nám neustále připomíná rámování kamery. Amálka se většinu času nachází ve středu kompozice, úroveň objektivu je souběžná s její úrovní pohledu. Snímaná je však frontálně, takřka se nedočkáváme hlediskových záběrů. Většinu času dospělým nevidíme do tváře, perspektiva je omezená na Amálku. Parkanová se nám s kameramanem Tomáš Juríčkem ani tak nesnaží přiblížit dětský pohled. Spíš nás vybízí k tomu, abychom si do Amálky projektovali vlastní emoce a vzpomínky na dětství.

Nejde totiž o dětský film. S trochou interpretační nadsázky by se čtení filmu dalo připodobnit k Babičce Boženy Němcové. Nejde primárně o četbu pro děti, jako spíš nostalgické o probouzení vzpomínek na dětství dospělých čtenářů. A v tom Světýlka vynikají. Dokáží nám díky všudypřítomné prchavosti a autentickému výkonu dětské herečky Mii Bankó otevřít krásy i rány dětství. Vybízí k revizi toho, v čem jsme vyrůstali a co formuje naší osobnost. A jestli náhodou výchová oblíbených prarodičů nestojí za neštěstím našich rodičů.

Výseče rychle měnících se dětských emocí, kdy Amálka z naštvání trhá kytky sousedovic zahrady, urazí se, když nemůže dostavit domeček z kamenů, dospělým neustále klade otázky, nudí se bez pozornosti a užívá si každodenního dobrodružství, k němuž mnohdy potřebuje dospělé, působí autenticky, hřejivě a podmanivě. Veškerá distribuce informací a prosakující problémy dospělých jsou výhradně omezené na vnímání Amálky. Nedozvíme se nic víc, než u čeho byla přítomna.

Koncept se pak snaží doplňovat artistní vintage prostřihy na imaginativní detaily, jež mají podporovat dětské vidění světa. Což z celkového konceptu působí vytrženě, jelikož nám dětská optika zprostředkovaná není. Jsme pouze omezení na dětskou postavu, do vyprávění se imaginace dětského světa neprokresluje. Světýlka nezprostředkovávají ani náhled dětské duše, která je zmítaná podněty a snaží se zorientovat v tom, co se děje ve světě dospělých. Jde tedy především o to, co od projektu očekáváme. Pro mnohé bude otevírání a revize osobní nostalgie málo. Možná by konceptuálně rozpačitý film fungoval lépe s krátkometrážní stopáží.

I tak jde ale o podmanivý a důležitý počin, což rozštěpené divácké reakce jen potvrzují. Jen málokdy se v domácí kinematografii setkáváme s dětským protagonistou. Výtvarná křehkost a měkkost barev je vtahující, asociující sladkou nevědmost dětských let a neobyčejnost v obyčejnostech. Jistě, Světýlka jsou ve své podstatě jednoduchá a mezigenerační problematiku nikam neposouvají. Je však otázkou, zda o to Parkanové skutečně šlo. 

Ve své banálnosti fungují nejlépe. Jednoduchost totiž odráží, jakým způsobem děti svět vnímají. Nedočkáme se přesahu a velkých zvratů. Film zkrátka skončí, stejně jako pro Amálku prožitý den. Je jen na diváckých požadavcích a očekáváních, zda jsou Světýlka ve své podstatě dostačující. Ačkoli jsou Světýlka konceptuálně rozštěpená a sedl by jim ucelenější tvar, stále se dokáží dotknout našich intimních světů, jež při vzpomínání mnohdy bolí.

Hodnocení: 65 %

Režie: Beata Parkanová

Scénář: Beata Parkanová

Hrají: Mia Bankó, Elizaveta Maximová, Martin Finger, Veronika Žilková, Marek Geišberg, Jenovéfa Boková, Aleš Bílík

Světová premiéra: KVIFF (28. 6. — 6. 7. 2024)

Premiéra v kinech: 5. září 2024

Distributor: Bontonfilm