Tři kroky k ozdravení českých veřejných financí: vraťme se do roku 2020, resp. 2016, a proškrtejme dotace

Ne, Česko se nevydalo na řeckou stezku a nemíří k bankrotu. Má stále méně než poloviční veřejné zadlužení v poměru k HDP, než odpovídá průměru zemí eurozóny. A to přitom často ti samí lidé, kteří straší řeckou cestou, vidí spásu v přijetí eura. Tedy ve sdílení měny ekonomického celku, který je více než dvakrát zadluženější než Česko.

Jakkoli tudíž strašení není opodstatněné, ani nicnedělání ničemu nepomůže. Veřejné finance je třeba léčit, i když zrovna nejsou ve smrtelné křeči. Jsou prostě nemocné, ovšem naštěstí ne fatálně. A všem se nám nakonec bude dýchat lépe, budou-li zase zdravé.   

Hodnoty z nejnovějšího „vyšetření“ nemocných veřejných financí jsou tak špatné, že horší vlastně nikdy nebyly. Vždyť vláda letos v prvním čtvrtletí hospodařila s historicky rekordním schodkem, který ještě o více než 40 miliard korun překonal dosud rekordní schodek za první čtvrtletí, ten z pandemického roku 2021. Deficit státního rozpočtu totiž ke konci března činil 166,2 miliardy korun. Dosud historicky rekordním schodkem za první čtvrtletí byl deficit z pandemického roku 2021, kdy tehdejší vláda hospodařila od ledna do března se schodkem 125,2 miliardy korun.

V letošním roce plánuje vláda schodek státního rozpočtu nejvýše na úrovni 295 miliard korun. Za první tři měsíce roku tak vláda vyčerpala více než 56 procent sumy odpovídající plánovanému schodku. Je však pravda, že ve druhé polovině roku zpravidla bývá výpůjční aktivita tuzemských vlád slabší, takže tento údaj sám o sobě ještě nutně nesignalizuje, že letošní plánovaný schodek je nesplnitelný. Velmi pravděpodobně ale výsledný, celoroční schodek bude vyšší. Nejpravděpodobněji vykáže úroveň zhruba 320 miliard korun.

Přitom české veřejné zadlužení už loni vzrostlo nejvíce v historii, když nárůst překonal ten z obou pandemických let. A nastal i přesto, že obce a kraje vykázaly – na rozdíl od vlády – přebytek, a to třetí největší v historii. Veřejné zadlužení České republiky loni narostlo v nominálním vyjádřením nejvíce v historii, a to o 430,4 miliardy korun. V pandemických letech 2020 a 2021 to bylo 413, resp. 417 miliard korun.

Věru, veřejné finance jsou v neutěšené – a zejména poměrně rychle se horšící – kondici. Z jejich se však i tak dělá zbytečná „kovbojka“. Přitom stačí provést dva zásadní řezy a je v podstatě hotovo: zaprvé, vrátit zdanění zaměstnanců na úroveň před rokem 2021. Zadruhé, vrátit počet státních zaměstnanců na úroveň roku 2016. Oba kroky by vynesly přes 150 miliard ročně. Státní rozpočet by byl i tak stále strukturálně ve schodku, ale již takovém, který je dlouhodobě udržitelný.

Nejde o volání po zvýšení daní. Jestliže ovšem vláda není s to předložit zásadní úspory a rozsáhlé škrty na výdajové straně, jak slibovala, návrat do éry superhrubé mzdy se prostě logicky nabízí. Navíc jej doporučuje Mezinárodní měnový fond a v důvodové zprávě k legislativě rušící superhrubou mzdu je uvedeno období dvou let, které skončilo loni...

Počet státních zaměstnanců se letos oproti loňsku zvýšil o více než 10 tisíc osob a poprvé v historii Česka atakuje půlmilionovou hranici. Mezi státní zaměstnance, resp. zaměstnance placené ze státního rozpočtu, spadá nejen zhruba 80 tisíc úředníků, ale také třeba učitelé, vojáci, policisté, hasiči či celníci. Počet státních zaměstnanců oproti loňsku narostl konkrétně o 10 177 osob, což představuje druhý nejvyšší meziroční za období od roku 2017. V letech 2017 až 2022 se průměrně řady státních zaměstnanců rozšiřovaly o zhruba 8600 ročně. Letošní nárůst je tedy citelně nadprůměrný.

Redukce počtu státních zaměstnanců (a jejich přechod so soukromé sféry) by přispěla k ozdravení veřejných financí výrazně. Pokud by vláda snížila počet státních zaměstnanců na úroveň roku 2016, jen na řádných hrubých měsíčních platech by v průměru ušetřila zhruba 31,5 miliardy korun. To proto, že průměrný plat státního zaměstnance letos činí 42 403 korun hrubého měsíčně. Pokud ale zahrneme další náklady na zaměstnance, které se přičítají zaměstnavateli, tedy v tomto případě státu, nabobtná náklad na jednoho zaměstnance v průměru minimálně na 69 100 korun. Tento náklad zahrnuje především zaměstnavatelské odvody v podobě sociálního a zdravotního pojištění za daného zaměstnance. Naopak ale nezahrnují třeba 13. platy, příplatky za případné přesčasy nebo noční, víkendové či sváteční směny. Snížením počtu státních zaměstnanců na úroveň roku 2016 by tedy klesly související roční nároky na státní rozpočet o více než 50 miliard korun.

Třetím krokem k ozdravení veřejných financí by vedle vrácení zdanění zaměstnanců na úroveň před rokem 2021 a vedle vrácení počtu státních zaměstnanců na úroveň před rokem 2017 bylo pročištění a zeštíhlení dotačních programů. Ty ve své nejnovější zprávě podrobuje oprávněné kritice Nejvyšší kontrolní úřad. Dochází k „čerpání pro čerpání“

Nelze paušalizovat, ale z podstatné části dotací tyjí různí „dotační podnikatelé“ či jiné subjekty, které se v dané problematice orientují, a to na úkor celé společnosti. Navíc dotace pokřivují tržní soutěž a deformují přirozené podnikatelské prostředí. Mohou také odrazovat od inovací a od zlepšování produktivity. Celkově v takovém případě vedou k ekonomickému zaostávání, které je navíc doprovázeno právě růstem veřejného zadlužení. Problém s dotacemi ale začíná už na úrovni EU. To proto, že řada dotací z evropských fondů se spolufinancuje z českých veřejných rozpočtů. Mezi politiky panuje často představa, že čím více evropských peněz se vyčerpá, tím lépe, aniž by se posuzovala skutečná přínosnost příslušných dotací k celospolečenskému ekonomickému rozvoji, která je často nicotná.