KOMENTÁŘ | Trump může mít osud Ukrajiny a Evropy ve svých rukou. Musí si dát pozor na jazyk

Trump je jedním z kandidátů na prezidenta Spojených států. V listopadových volbách se utká s demokratickou favoritkou Kamalou Harrisovou. Průzkumy předpokládají těsný souboj, v němž rozhodně několik klíčových států. Prezidentské volby ale rozhodnou o daleko více věcech než o budoucím šéfovi Bílého domu. Jednou z nich bude také budoucnost Ukrajiny.

Republikánský exprezident svůj úřad mezi lety 2017 a 2021 zasvětil změnám dosavadní politiky USA. Zaměřil se spíše na izolacionistickou politiku a rušil jednu zahraniční dohodu za druhou. Během jeho úřadování se vyostřily americké vztahy s Íránem, když odstoupil od jaderné dohody z roku 2015 a následně dal rozkaz k zabití velitele speciálních jednotek Quds Kásima Sulejmáního. 

Když v roce 2021 za mimořádně dramatických okolností odstoupil z úřadu, předal americké zahraniční vztahy Joeovi Bidenovi v katastrofálním stavu. Bílý dům byl napříč spojenci i nepřáteli vnímán úplně jinak. Nyní se Trump rozhodl kandidovat znovu a zdá se, že s prezidentováním začne přesně tam, kde skončil.

Několikrát popsal, že dokáže ukončit válku na Ukrajině během velice krátké doby – dokonce avizoval 24 hodin. Vzhledem k tomu, že ruský prezident Vladimir Putin za bezmála tři roky válku neukončil, Trumpova tvrzení se zdají lichá.

Šéfové Kremlu a Bílého domu jsou na poli geopolitiky nesmiřitelnými rivaly. Jestliže Trump hodlá jakkoli tlačit na Putina, aby válku ukončil, existuje jen velmi málo cest, jak se mu to může podařit. V jedné ruce by musel držet kartu jaderného zastrašení (kterou má i Rusko), zatímco v ruce druhé bude třímat osud Ukrajiny jako samostatného státu. 

Jeho slova o rychlém ukončení války se zdají velmi nadsazená, protože jako lídr ekonomicky a vojensky nejsilnější země na světě nemůže samostatně jednat s nepřítelem Západu číslo jedna. Ať už se USA zdají (respektive skutečně jsou) jakkoli silné, stále mají důležité evropské spojence, bez nichž budou ve světě znamenat daleko méně. 

Izolace Spojených států od Evropské unie nemůže přicházet v úvahu ani pro Trumpa, ač jeho rétorika mnohdy vypovídá o přesném opaku. Až se ujme místa v Oválné pracovně, bude muset hodně ubrat. EU se totiž s postupem času stala příliš silnou na to, aby ji jakýkoli americký lídr přestal respektovat a uznávat jako relevantního diplomatického (a vojenského) aktéra. 

Pokud chce Trump vyrukovat na Putina a ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se silnými slovy, nutně potřebuje podporu od (všech) evropských zemí. Samostatné vedení mocenské politiky vůči Moskvě totiž Washingtonu vynese maximálně to, že se evropské mocnosti jako Francie, Německo nebo Velká Británie přestanou cítit v bezpečí. 

To automaticky přinese bezpečnostní dilema – Evropa se bude snažit být samostatná a nelpět na zárukách od Američanů. Pro Trumpa je samostatné jednání s Putinem věc ega, ale pro americký (zbrojní) průmysl, ekonomiku a diplomacii jako takovou jde o přímé nebezpečí. Evropské země totiž mohou bezpečně zajít až tak daleko, že vykážou americké vojáky ze svého území, převezmou kontrolu nad mořem a budou Rusku raději čelit samy. 

Další Trumpovo období v pozici šéfa Bílého domu může ukázat Evropě, že se na Spojené státy opět nemůže spolehnout. Za poslední dekády se EU s USA silně provázaly v mnoha různých ohledech – od bezpečnosti až po ekonomiku – a selhání jednoho znamená i selhání druhého. 

Úvahy o tom, co přinese další potenciální Trumpův mandát prezidenta USA, se zájmem sleduje i Moskva. Dobře ví, že existují pouze dvě možnosti: Evropa a Amerika kopající za jeden tým nebo rozervání stoletého spojenectví. 

Kreml pravděpodobně upřímně doufá v nemilosrdný rozchod, protože jedině ten dokáže Rusku dát dostatek prostoru k prosazení jeho expanzivní politiky. Ukrajina bez společné pomoci od USA a EU dlouhodobě nevydrží – a jestli se tak stane, v přímém ohrožení bude celý evropský kontinent. 

Trump nebude muset pečlivě volit slova, nýbrž činy, k nimž po případné inauguraci v lednu 2025 přistoupí.