Stačí nemoc a lidé vás zavrhnou aneb život na okraji společnosti: Koho naši předci vyčleňovali?

Bezectné osoby, marginalizované skupiny – to jsou pojmy, které označují to obyvatelstvo, které se z nějakého důvodu ocitlo na okraji společnosti. V období středověku i raného novověku se zpravidla jednalo o tři hlavní skupiny lidí, a to tzv. nepoctivé živnosti, kočující osoby a řemesla spojená se špínou, krví nebo smrtí. Tabu krve, špíny, ale také peněz nebo nahého těla vždy odsunovalo některé osoby na samotný okraj společnosti.

Zejména v období středověku bylo pozitivně pohlíženo na usedlý způsob života na jednom místě, naopak na osoby kočující se společnost dívala skrz prsty. Do této marginalizované skupiny obyvatel patřili například vyhnanci. Jednalo se o jedince, kterým bylo odebráno právo pobývat na určitém území, čímž byli vlastně ze společnosti vyloučeni. Mezi těmito vyhnanci se nacházeli většinou zločinci, kteří neměli žádný stálý domov ani hmotný majetek, putovali od města k městu, kde kradli nebo dokonce vraždili, schovávali se v hlubokých lesích. Není tedy divu, že vyhnanci a zločinci byli vnímáni jako lidé bez cti a společnost jimi opovrhovala. Co nás dnes ale může překvapit je fakt, že na okraj společnosti byli v dobách Karla Velikého postaveni poutníci, o kterých se někdy dokonce hovořilo jako o tulácích. Teprve později církev dala poutnictví řád, což postavení poutníků ve společnosti zlepšilo.

Živnosti související se zábavou také byly vnímány negativně. Herci, komedianti, hudebníci, profesionální baviči nebo třeba kouzelníci patřili mezi „nečestné“ již v období starověku. Zároveň však jejich práci lidé aktivně vyhledávali, když navštěvovali představení při nejrůznějších slavnostech, někteří panovníci je i po dlouhou dobu hostili na svých dvorech.

Mezi typické kočovníky a marginalizovanou skupinu obyvatelstva patřili od středověku a po celý raný novověk Cikáni. Toto etnikum má svůj původ zřejmě v oblasti středozápadní Indie, odkud putovalo v raném středověku do Persie a dále na severozápad. Ze 14. století o nich pochází písemné zprávy z Uherského království, první zmínka o jejich pobytu na našem území se váže k roku 1417. Pojmenování Cikáni u nás vzniklo z německého slova „Zigeuner“, který má původ v řeckém termínu „Athingani“ – ten původně označoval čaroděje a na zmíněné etnikum se přenesl z toho důvodu, že Cikány provázela pověst mágů a věštců.

Už tento faktor by je odsunul na okraj společnosti, k tomu se přidal jejich problematický životní styl spojený s kočovnictvím a mnohdy i krádežemi. Navíc byli označováni za špehy Turků, tedy nepřátel křesťanské Evropy. Od 15. století se začalo k tomuto etniku chovat rasisticky, Cikáni se stávali vyhnanci nebo oběťmi vražd. V roce 1492 byli perzekuováni ve Španělsku, roku 1504 ve Francii. Ve Svaté říši římské vstoupilo roku 1577 v platnost usnesení, že vražda Cikána nebyla vnímána jako zločin, a tak nebyla ani potrestána. Zásadní zlom v tomto rasistickém postoji nastal až v závěru 18. století spolu s reformami Josefa II.

S kočovným způsobem života, kriminalitou a šířením pohlavních chorob byly spojeny prostitutky. Postavení tohoto řemesla ve společnosti se však v dějinách značně proměňovalo. V raném středověku došlo k tzv. prohibici prostituce, kdy byly nevěstky pronásledovány a trestně stíhány. Ve 13. století se prostituce institucionalizovala v souvislosti se zakládáním měst.

Vlna reformace prostituci opět zakázala, na okraji společnosti stály pak prostitutky po celý raný novověk, což však nezabránilo masivnímu šíření syfilidy na konci 15. století. Na počátku 18. století se provozování tohoto „nečistého“ řemesla stalo hrdelním zločinem. Marie Terezie nechávala prostitutky odvážet na okraj monarchie, potupně jim měly být stříhány vlasy. Tresty hrozily i klientům – svobodný muž přistižený s prostitutkou se s dotyčnou musel oženit, ženatý muž byl obviněn z cizoložství.

Až do pozdního 19. století byli za bezectné osoby považováni kat a ras. Jejich práce byla totiž úzce spojena s krví, špínou i smrtí. Vykonávali nejenom popravy, ale také například odklízeli z ulic zvířecí mršiny, sundávali ze stromů oběšence nebo zabíjeli toulavou či divokou zvěř. Zatímco v některých regionech byli kat a ras do společnosti začleněni, někde s nimi lidé ani nepřicházeli do styku, aby se také nestali „nečistými“.

Kat a ras proto bydleli mimo město nebo v těsné blízkosti hradeb, bylo jim určeno speciální místo v kostele i v hospodě. Na veřejnosti se ukazovali se svým popravčím mečem coby znamením, díky kterému je každý na první pohled poznal. Nutno však zmínit, že kati nebyli ze společnosti úplně vyloučeni, protože je obyvatelstvo potřebovalo. Kat platil za výborného znalce lidské anatomie, a proto ho lidé vyhledávali jako pomocníka při léčbě zlomenin, vykloubenin a dalších úrazů.

Lidé nemocní, tělesně postižení a žebráci, to jsou další skupiny, které byly ze společnosti vyčleněny. V případě nemocných jedinců se lidé báli šíření nákazy, malomocní byli například zavíráni do specializovaných ústavů. Lidé dříve věřili, že tito jedinci byli velmi hříšní a hniloba jejich hříšné duše se přenesla i na jejich tělo. Pokud se takto nemocní pohybovali po ulici, museli svůj příchod oznamovat řehtačkami, aby se jich „čisté“ obyvatelstvo mohlo stranit. Stejný osud potkal tělesně a mentálně postižené jedince.

Obě skupiny se mnohdy stávaly žebráky. Vnímání individuální chudoby se v historii měnilo. Zatímco v raném středověku na ní bylo pohlíženo jako na něco pozitivního a řada lidí se v duchu křesťanské chudoby zřekla majetku, v období raného novověku došlo k marginalizaci chudých. Podle historiků se do této změny myšlení promítly vlny morových epidemií a jejich ekonomické následky. Zejména od počátku 16. století začaly sílit snahy o řešení otázky chudých – byly zřizovány charitativní instituce, stát dohlížel na rozdělování almužen. Tyto modely ve svém základě v podstatě přežily až do dnešní doby.

Od dob středověku a raného novověku se skladba lidí na okraji společnosti příliš nezměnila. Zločinci, prostitutky nebo žebráci a další jsou dodnes vnímáni jako marginalizované skupiny obyvatelstva.