Nejrychlejší automobilová závodnice byla z Česka. Eliška Junková zemřela před 30 lety

Dne 16. listopadu roku 1900 přišlo na svět do rodiny olomouckého zámečnického mistra Kašpara Pospíšila děvčátko, které dostalo jméno Alžběta. Rodina měla celkem osm dětí, z nichž se ovšem jenom polovina dožila dospělosti – dvě dcery a dva synové.

Osudové setkání

V rodné Olomouci získala Alžběta vzdělání, chodila zde na prestižní dívčí školu zvanou Pöttingeum (podle svého zakladatele hraběte Pöttinga). Po jejím absolvování se pracovně uplatnila jako úřednice na olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky. V tomto zaměstnání se seznámila se svým budoucím manželem, Čeňkem Junkem, schopným finančníkem a bankéřem. Setkání s Junkem bylo pro Alžbětu osudové nejenom proto, že poznala lásku svého života, ale i z hlediska dalšího profesního působení.

Spolu s Čeňkem Junkem se Alžběta za nějaký čas přesunula z Olomouce do Brna, aby zde oba zakládali novou bankovní pobočku. Kromě výkonu povolání se v Brně Alžběta dále vzdělávala. Učila se zejména cizí jazyky, k čemuž ji vedla touha cestovat po světě, a také docházela na Janáčkovu hudební školu (dnešní konzervatoř), kde ji vyučoval samotný Leoš Janáček.

V Brně Alžběta s Čeňkem dlouho nezůstali, oba se kvůli práci brzy znovu stěhovali, tentokrát do Prahy. Zde Alžběta pokračovala i ve studiu jazyků. V roce 1918 absolvovala zahraniční stáž ve Francii, kde trénovala svou francouzštinu. Do Francie se zanedlouho po Alžbětě vydal i Čeněk Junek, který do Paříže zamířil na autosalon, protože byl již tehdy automobilovým závodníkem. A protože Alžbětu tento sport také zaujal, autosalonu se rovněž zúčastnila a dokonce si zde vyhlédla i automobil značky Bugatti. Po návratu do Prahy udělala další krok na své cestě stát se hvězdou automobilové dráhy, a to absolvování autoškoly. Tu zvládla na výbornou a obdržela řidičský průkaz.

V červnu roku 1922 se Alžběta provdala za Čeňka Junka. Od té doby používala příjmení Junková, ale také jiné křestní jméno. Kvůli častým pobytům v zahraničí přijala místo Alžběty jméno Eliška. Za hranicemi jí totiž nikdo neřekl jinak než Elizabeth či Eli, jak se jméno Alžběta překládá. Eli ji postupně oslovovali i v Čechách, a tak se Alžběta nechala přejmenovat na Elišku.

Zrození královny volantu

Svatební cesta manželů Junkových se nesla ve znamení příprav na automobilové závody. Během ní se také vydali znovu do Paříže, aby si zde koupili již dříve vyhlédnutý vůz Bugatti T30, z něhož si doma udělali závodní automobil. V roce 1923 do tohoto auta usedli oba manželé, poprvé po boku jako závodníci a také jako vítězové.

O rok později již Eliška Junková závodila sama a rovněž vítězila. Triumfovala i v roce 1925 a zejména roku 1926, kdy se zapsala do dějin automobilového sportu jako vůbec nejrychlejší automobilová závodnice na světě. V následujících dvou letech závodila v zahraničí, kde absolvovala i svůj nejnáročnější závod na Sicílii, který byl pro svou dlouhou a nesnadnou trať se značným převýšením označován za vůbec nejtěžší závod na světě. Když se po tomto závodu vrátila do Čech, nikdo ji zde nenazval jinak než královnou volantu.

Konec kariéry

Svou skvěle nastartovanou kariéru automobilové závodnice ukončila Eliška Junková v roce 1928, a to po tragickém úmrtí manžela při jednom ze závodů. Svůj smutek utápěla v další vášni, v cestování. Během toho testovala a nabízela v zahraničí na přání majitele firmy Bugatti jeho vozy. V Československu se pak zapojovala do automobilového závodnického světa již pouze organizačně. Pomáhala pořádat závody a díky svým výborným jazykovým schopnostem se uplatnila i jako tlumočnice, psala také do motoristických časopisů. V roce 1947 se znovu provdala, a to za svého kolegu novináře píšícího o motorismu, Ladislava Kháse.

Eliška Junková se dožila vysokého věku 93 let, zemřela dne 5. ledna 1994. Místem jejího posledního odpočinku se stal Vinohradský hřbitov, na náhrobním kameni je znázorněna jako závodnice v bugatce. Jaká Eliška Junková po celý život byla, to výborně vyjadřují její vlastní slova:

„Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné.“